Divadlo Járy Cimrmana se stalo Janu Kašparovi osudem. Od roku 1975 tam dělal kulisáka, deset let poté povýšil na herce, a když v roce 1988 po pádu ze stromu skončil na vozíku, ubezpečila ho dvojice Smoljak–Svěrák, že s ním počítá.
„Byli skvělí, i když každý jinak. Líp se hrálo pod „Svěrdou“, Láďa byl větší puntičkář, říká osmapadesátiletý Kašpar.
Jak se to projevovalo?
Svěrda nám hercům dovolil, kdežto Láďa představení víc hlídal. My pancharti jsme měli tendenci dát do představení občas něco svého. Dobré věci Láďa přijal, jenže my přišli většinou s nějakou blbostí.
Říká se, že byl pan Smoljak přísný na dobrou češtinu.
To ano. Dbal na to, aby z jeviště zněla pěkná nepokroucená řeč. Střežil správný přízvuk, ale chtěl, abychom hráli civilně. Kdybychom hráli jako ti, kteří mají DAMU, to by nás hnal.
Je pravda, že ženy u Cimrmana nehrály, protože jsou v souboru rozkladný živel?
Hrozilo by nebezpečí, že se dva chlapíci zamilují do jedné ženy, a z toho kouká průšvih. Nevím, kdo to vymyslel, ale vyšlo to jako dobrý vtip, že jsme se převlékali za ženské.
Měl pan Smoljak nějaké svoje libůstky?
V divadle měl svoji židli, na kterou mu nikdo nesměl sednout. Teprve, když odešel, tak si tam kluci troufli sednout. Měli pak povznesený pocit, že do nich snad přejde něco z Láďovy geniality.
Co ho bavilo kromě divadla a filmu?
Byl hračička. Jednou jsem do divadla přinesl červený nožík, který obsahoval různé nářadíčko. Ten ho tak nadchnul, že si ho hned pořídil. Taky byl velký kutil. Furt něco vymýšlel na těch svých domech a chatách, s těmi svými ženami.
Například?
Když se s druhou ženou rozhodl postavit dům v Černošicích, začal tím, že si udělal papíry na náklaďák a hned si ho koupil. To bylo ještě za bolševika, vstával ve čtyři ráno a vozil cihly. Jeho poslední žena měla chalupu v Krkonoších. Láďa tam přišel a už to lítalo. Třeba začal měnit okna. Probírali jsme spolu technické věci.
Radil jste mu?
Jsem původně technik, takže občas ano. Třeba, jak kamny v přízemí vytopit i podkroví. Nakonec na to ale stejně přišel sám. Jen brýle jsem mu spravoval. Pořád se mu rozpadaly a já měl ty malé šroubováčky.
Vidíte, přitom působil spíš dojmem nepraktického intelektuála.
To jo, ale přitom měl ruce od malty. Byl strašně činorodý. Ještě asi měsíc před smrtí jsem ho viděl, jak odváží dvě asi dvoumetrové borovice na chatu.
Věděl jste, že je to s ním vážné?
Pořádně to nevěděl nikdo. O nemoci se nechtěl bavit, vždy to odbyl. Ještě 27. května hrál v Českém nebi, pár dnů poté ho odvezli do špitálu. Přestal dýchat. Pak přišla dobrá zvěst, že mu zabrala antibiotika. Svěrdovi ještě říkal: Neboj, dám se dohromady, v červnu svoje role zase převezmu. Bohužel v neděli v půl šesté ráno mi pípla esemeska od jeho dcery. Poslední měsíce se ztrácel před očima, přesto jsme doufali.
