Smrt radí z levého ramene
Auto dává člověku pocit rychlosti, pohodlí a někdy i bezpečí. A právě poslední ze jmenovaných je nebezpečné. Mexičtí indiáni věřili, že každému z nás sedí na levém rameni jeho vlastní smrt. Nikam neodchází a je stále s námi. Dokonce doporučovali, abychom si z ní udělali svého rádce. Prý poradí ráda, přes svou optiku a moudře.
Když jedu autem, často vídám podél silnic pomníčky a křížky upozorňující, že se na místě stala tragická nehoda. Někdy si potom vzpomenu na svého dědu, který při autonehodě zemřel.
Na svého spolužáka, který s námi již nenastoupil do sedmé třídy, protože ho přejelo auto. A také na svého kolegu, který byl zabit v autě jiným řidičem i se svým čtrnáctiletým synem. Asi jen málokdo se nikdy nesetkal se smrtí na silnici v okruhu své rodiny nebo známých. Každoročně takto umírají stovky lidí.
Kdyby to byli oběti války, totalitního režimu nebo infekční nemoci, bylo by to pro nás alarmující. Pokud umírají při dopravě, téměř nikdo se neznepokojuje.
Někde bereme jistotu, že se nám to stát nemůže. Kolikrát se přistihneme s myšlenkou dupnout na plyn, protože tohle jinak nestihneme. Je to tak důležité?
A co tomu říká ta na rameni? Když se na ní obrátíme, je klidná. O ní tady nejde.
Ví, že když to zvládneme včas, budeme v pohodě a ona stejně o nic nepřijde. Nechce obtěžovat, ale občas se zeptá, co by se stalo, kdybychom přijeli později.
Většinou odsekneme, že problém. Hledá způsob, jakým nás dovede k zamyšlení.
Co by se stalo, kdyby naše cesta náhle skončila? Jaký by to mělo dopad pro naše pozůstalé blízké? Možná by to mohl být větší problém. Nebo ne?
