Trvalo léta, než si otec se synem našli k sobě cestu. Nakonec stačila výprava na Nový Zéland a z bývalého projektanta Karla Vrbického a učitele ve školce Tomáše Vrbického se stali společníci v developmentu. A ne ledajací. Společně rozvíjejí veliký brownfield na okraji Hradce Králové, kde brzy začne vznikat první uhlíkově neutrální čtvrť v zemi. Kvůli tomu chtějí Vrbičtí dokonce postavit několik větrných elektráren.
Z prosklené zasedací místnosti developerské společnosti NOHO je patrné, že čtvrť Kukleny na okraji Hradce Králové na svou obnovu čeká už řádku let. Z někdejší průmyslové zóny zbyly zablácené brownfieldy s opuštěnými halami, osamocenými komíny, prolukami a nízkými domy podél rušného silničního tahu. Z této scenérie vystupují dva nové bytové domy, které dávají tušit, jakým směrem se celá čtvrť bude dál ubírat. „Chceme, aby lidé začali Kukleny opět vnímat jako zajímavou součást Hradce,“ říká rodilý Hradečák Tomáš Vrbický. „Když jsme brownfield kupovali, nikdo si příliš neuvědomoval jeho potenciál. Při studiích v Praze jsem přitom viděl, jak se industriální čtvrti mohou měnit, a věděl jsem, že i tady to může vypadat krásně,“ dodává.
Kukleny
Kukleny se nacházejí na západním okraji Hradce Králové. Svůj název získala čtvrť patrně po hradeckém měšťanovi Kuklinovi, který zde ve 14. století vlastnil pozemky. Kukleny získaly v minulém století průmyslový charakter, byly zde automobilky, cukrovar, strojírna, slévárna i několik koželužen. Kukleny se v meziválečném období staly dokonce městem, v roce 1942 byly ale definitivně připojeny k Hradci. Plány na obnovu čtvrtě zůstávaly dlouho na papíře, počet Kukleňáků setrvale klesal a někdejší prosperující čtvrť začala zaostávat. Dnes Kukleny protíná rušná příjezdová silnice od dálnice z Prahy. Jejich atraktivitu by měl do budoucna zvednout nový development i městské plány na výstavbu náměstí a veřejných prostor.
Kanceláře má rodinná developerská firma o deseti zaměstnancích v přízemí svého nejnovějšího projektu Cihlovka II, který stojí na místě po někdejší továrně na výrobu dětských bot. Prosklený prostor, který by se hodil spíše pro kavárnu, pekařství nebo obchod, nyní zaplňují pracovní stoly z Ikea i vkusný nábytek na míru. Každý kolemjdoucí se může podívat, jak si jdou zaměstnanci do kuchyně pro kávu nebo kdo zrovna přišel do zasedačky na schůzku. Tomáše Vrbického to z míry nijak nevyvádí, ostatně se pyšní tím, že má s obyvateli obou bytových domů takřka sousedské vztahy. „Kdykoli mi mohou přijít vynadat,“ směje se mladý developer, který stojí v čele firmy.
Cihlovku II společnost dokončila teprve před několika měsíci, do necelé padesátky bytů se tak stále stěhují jejich noví majitelé. Stavba je prvním pasivním domem v regionu a využívá všechny myslitelné prostředky na úsporu energií. Funkci dostal i přilehlý komín, který po náročné renovaci odvádí odpadní vzduch z rekuperace. Bytový dům sousedí se svým předchůdcem, menším projektem Cihlovka I, který vznikl rekonstrukcí bývalé koželužny. Vrbičtí už ale vyhlížejí svůj dosud největší projekt – výstavbu zcela nové plnohodnotné uhlíkově neutrální čtvrti, která bude stoprocentně zásobená zelenou energií. To se zatím nikomu v republice nepodařilo.
Rozhodující cesta na Zéland
„My vnímáme development jako vysoce zodpovědnou věc, protože tu přetváříme území možná na stovky let dopředu. Nejsem nějaký developer z Prahy, který přijede, postaví, předá jednotky a zmizí,“ říká Vrbický. „Mám k tomu místu vztah a tudíž velkou motivaci to nepokazit.“ Cesta Tomáše Vrbického k developmentu nebyla přitom nijak přímočará, přestože jeho otec Karel byl projektant.
„Táta si hrozně přál, abych byl architekt. Šel jsem v osmnácti letech na kurz kreslení k jednomu architektovi, tam jsem udělal tři čáry a věděl jsem, že to není práce pro mě,“ vzpomíná s úsměvem na mládí Tomáš Vrbický, který pak raději odjel do Prahy studovat Vysokou školu ekonomickou. Díky práci pro start-upy se postupně dostal do Vídně. Když přemýšlel, co dál, uvědomil si, že by chtěl pracovat s dětmi. „Říkal jsem si, že bych rád otevřel svobodnou školku. Ale protože jsem o tom nic nevěděl, nechal jsem se v jedné zaměstnat,“ vypráví. Práci měl natolik rád, že u ní zůstal tři roky. Ke změně ho nakonec donutila až rodinná situace. „Nedokázal jsem si představit, jak zabezpečím rodinu z učitelského platu. Potřeboval jsem další zdroj příjmů. Koupili jsme proto velký dům s devíti byty, zrekonstruovali je a nakonec prodali. A já jsem zjistil, že mě to hrozně baví.“
Vrbický šel za svým otcem a přemluvil ho, aby spolu začali podnikat. Nebylo to ale jen tak. Jít s blízkým člověkem do společného podnikání je vždy ošemetná věc, otce a syny nevyjímaje. Aby si vyříkali vše, co potřebují, a našli k sobě důvěru, vyrazili oba muži na cestu po Novém Zélandu. „Tři týdny jsme spolu bydleli v autě. Přežili jsme to, i když to chvilku nevypadalo, a to nás sblížilo. Díky této cestě spolu vůbec můžeme pracovat,“ pokyvuje hlavou mladší z Vrbických. Slovo „noho“, které se stalo před sedmi lety názvem firmy, znamená v maorštině bydlet, pečovat o místo.
Víc než sousedi
Nejambicióznější projekt čeká rodinný podnik nyní. V dohledné době chce firma začít stavět novou čtvrť nazvanou Sousedství, a to hned naproti obou Cihlovek. „V názvu je promítnutá naše vize. Chceme, aby se lidé znali, aby se jim tu dobře žilo,“ popisuje Vrbický. Vítězný tým OV architekti rozprostřel čtvrť do osmi bytových domů s celkem sto padesáti byty. Domy jsou relativně nízké a firma nezastavuje tolik území, kolik by mohla. „My jsme vlastně hrozně nedeveloperští,“ směje se Vrbický. „Naším cílem nebylo maximalizovat výtěžnost pozemku a podlažnost, ale naopak vytvořit co nejideálnější prostředí pro život. Zkrátka ráj na zemi,“ pokračuje developer.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
