Architektem stavby byl Jules Saulnier, který přestavěl původní mlýn na řece Marně. Budova připomínala dětskou stavebnici s kovovou konstrukcí a cihlovou výplní. Různé barvy cihel působily zdobně, výsledný dojem navíc umocňovaly glazované části s dekory kakaovníku a písmene „M“. Tato kombinace působila jako zjevení, o němž se rozepsaly časopisy po celém světě. Bylo to poprvé, kdy architektura proslavila značku v takovém rozsahu, že se stala jejím symbolem.
Z původního mlýna zůstaly jen tři kamenné pilíře, k nimž architekt Salnier přidal roku 1872 ještě čtvrtý, také založený na dně řeky. Mlýnská kola nahradily tři turbíny.
Úspěch firmy byl tak velký, že se brzy muselo přikročit k další výstavbě: nejprve roku 1882 přibyla budova s chladírenským zařízením, které se dodnes říká Eiffelova, protože vypadá jako pavilon vyprojektovaný pro Světovou výstavu 1878. Když přestaly stačit tovární budovy na jednom břehu řeky, byla na druhém postavena roku 1905 další stavba, které se přezdívalo Katedrála. K přesunu kakaové hmoty do této budovy byl pak vybudován most s tehdy největším betonovým obloukem – 44,5 metru. Od roku 1986 je celý areál továrny zapsán do seznamu chráněných památek.
Sfinga ze Všetul
Nejen Francie se ale může pochlubit zajímavými čokoládovnami. Jednu mohou milovníci technických památek navštívit také na holešovském předměstí ve Všetulech. Založili ji roku 1910 bratři Philipp a Rudolf Kneislovi, později ji Rudolf Kneisl vedl samostatně a roku 1912 si nechal zaregistrovat i proslulou ochrannou známku s motivem sfingy.
Za okupace sloužila část budov montáži součástek pro Wehrmacht, ihned po druhé světové válce byl proto závod konfiskován a roku 1948 se stal součástí národního podniku Československé čokoládovny. Sortiment obsahoval čokoládové i nečokoládové dražé, karamely, čokoládu a kakao. Hlavními výrobky se postupně staly populární lentilky a kočičí jazýčky.
Roku 1949 se závod přejmenoval na Sfinx a od roku 1963 byl oborovým podnikem modřanských čokoládoven. Nová kapitola továrny se začala psát v roce 1992, kdy došlo k privatizaci akciové společnosti Čokoládovny, a.s., jejíž součástí byl i závod Sfinx. V 90. letech byly dokončeny přesuny technologií, které koncentrovaly výrobu nečokoládových cukrovinek ve Sfinxu. K nejvýznamnějšímu nárůstu výroby došlo přesunutím výroby bonbonů Bon pari ze závodu Orion. Současný závod Sfinx vyrábí pestrou paletu bonbónů – dropsy, furé, lízátka, karamely, lentilky a dražé.
Vinohradská Orionka
Počátky továrny Orion sahají do roku 1891, kdy František Maršner s manželkou Albínou začali v malé dílně na Královských Vinohradech vařit na primitivním ohništi turecký med. Výroba se postupně rozšiřovala o další druhy oblíbených orientálních cukrovinek, a proto manželé zahájili v roce 1896 jednání o vybudování nové továrny. Její stavba na Korunní třídě za měšťanským pivovarem byla povolena v následujícím roce. Firma byla registrována v obchodním rejstříku jako veřejná obchodní společnost pod názvem Továrna na orientálské cukrovinky F. Maršner. Manželé rozšířili výrobu také o zpracování kakaových bobů na čokoládu a čokoládové cukrovinky.
Už v roce 1897 poprvé vyrobili i vánoční zboží.
V roce 1901 byla ustavena akciová společnost pod názvem První česká akciová společnost továren na orientálské cukrovinky a čokoládu na Královských Vinohradech, která převzala veškerou podstatu firmy Maršner. Vznikem akciové společnosti byl dán základ k dalšímu rozvoji firmy. Překonala těžké období první světové války a v poválečném období zvýšeného zájmu o cukrovinky ztrojnásobila svou výrobu. V dalších letech ji pak rozšiřovala o nové druhy úspěšných a kvalitních cukrovinek. Značku Orion nesly její výrobky od roku 1924. Ke změně dlouhá léta užívaného názvu firmy na Orion, továrny na čokoládu, ale došlo až v roce 1928. Firmy zůstala kvalitou výrobků i nízkými cenami mezi nejznámějšími evropskými výrobci čokolády a cukrovinek až do druhé světové války.
Rupa Nusle-Modřany
Vedle továrny Orion vznikla v Praze řada dalších cukrovinkářských závodů, z nichž nejznámější byla Rupa. Zakladatelem firmy byl Rudolf Pachl. Roku 1914 si zařídil na Královských Vinohradech vlastní výrobu čokolády a cukrovinek, kterou roku 1917 přestěhoval do nového objektu na Palackého třídě v Nuslích. Protože výroba nestačila poptávce, koupil Pachl začátkem července 1932 továrnu s pozemky v Modřanech, kterou v krátké době vybavil potřebným zařízením a od 3. října 1932 zde zahájil výrobu.
V následujících letech probíhaly v areálu četné stavební práce. Továrna vyráběla desítky druhů čokolád, čokoládových dezertů, karamel, želé a také trvanlivé pečivo. Roku 1944 byla ale na základě Ministerstva hospodářství a práce uzavřena. Výroba se zde znovu rozběhla až po druhé světové válce. Roku 1949 bylo rozhodnuto o postupném rušení ostatních pražských závodů (včetně vinohradské Orionky) a soustředění výroby do modřanské továrny.
Původní objekt byl obklopen novými budovami, kde byla umístěna výroba čokoládových hmot, kotelna, kompresorovna a elektrárna. Později byla postavena pětipatrová budova nového skladu, sila na kakaové boby a technickoprovozní budova. Instalováním moderních výrobních linek se výroba postupně specializovala na výrobu tabulkových čokolád, čokoládových dezertů a pralinek, vánočních kolekcí a velikonočních výrobků, bonbonů Bon Pari a čokoládových tyčinek. Zahraničním partnerem firmy se roku 1992 stalo konsorcium společností Danone a Nestlé, které výrobu postupně přesunulo do Olomouce.
