Současní Krušnohorci mají dvě auta, práci ve městě a znají sousedy

Vesnice do hor lákají nové lidi. Ti chtějí hned do politiky.

Krušné hory kdysi žily pestrým životem. V městečkách žily stovky lidí, dokud tep života nevyprchal s odsunutím Němců.

Německy mluvící horalé totiž tvořili velkou většinu usedlíků. Prázdná místa měli zaplnit přistěhovalci z jiných koutů republiky, jenže ti se do hor nehrnuli. Přišli tak jedině lidé, kteří dávají přednost životnímu stylu venkova.

Pětina obyvatel

Typickým příkladem je Brandov. V dobách největší slávy žilo v obci přes jedenáct set lidí. Těžili uhlí a věnovali se hračkářství. Poprvé okusili horalé bídu v době první světové války, kdy nemohli uhlí z Brandova odvážet, podruhé, když padla německá marka. Těžba ustala a definitivní tečkou slavné éry byl již zmíněný odsun německých obyvatel.

Dnes má Brandov něco málo přes dvě stě třicet lidí. „Máme nový územní plán a počítáme s výstavbou jedné nové ulice s dvanácti domy. Předpokládám, že bychom tak mohli dosáhnout dvě stě padesáti až šedesáti obyvateli,“ odhaduje starosta Brandova Jiří Mooz.

Několikrát už zažil, že se do vsi přijeli podívat právě odsunutí Němci. „Chtějí vidět hlavně kostel a podívat se na hřbitov, kde mají příbuzné,“ potvrzuje starosta. Myšlenku návratu k dobám slávy obce nepovažuje za reálnou. „Není tu práce. Lidé jezdí dolů do města. Tady je jen pár podnikatelů,“ podotýká starosta. Právě klidu v obci si místní cení. „Krásné zdravé prostředí vhodné pro turistiku. Tím lákáme nově příchozí,“ dodává Mooz.

Na život v horách si musela zvyknout i jeho snacha Markéta Mooz. Vyrůstala v Litvínově, v sedmnácti se přestěhovala do sousední Hory Svaté Kateřiny.

„Tehdy to pro mě bylo hrozné, přežívala jsem jen díky tomu, že jsem si tam rychle našla přítele, který byl obrovský patriot a naučil mě hory mít rád. Od chvíle, kdy jsem se pak za manželem přestěhovala do Brandova, už by mě do města nic nedostalo,“ říká Mooz, která je nyní na mateřské.

Nebojí se ani návratu do zaměstnání, za kterým musí jezdit do Litvínova. „Jezdím ráda, auto mám. Cesta je pro mě relax před prací i po ní. Školka tu funguje a mám i rodinu, která se o děti případně postará,“ pochvaluje si své zázemí. Jediné chvíle, kdy má strach, jsou zimy se sněhovými kalamitami. „Jízda je pak opravdovým adrenalinem,“ podotýká mladá maminka.

V Německu levněji

Přestože za nákupy to má blíž do německého Olbernhau, zajede spíš do měst pod horami. „V Německu sice nakoupím levněji a často i kvalitnější jídlo. Ale cestu za nákupem v Litvínově nebo v Mostě spojím s návštěvou kamarádek. Měli jsme tu hned za hranicí market, kam se dalo zajít pěšky. Ten ale zavřeli a další jsou až v centru. Na procházku s malým dítětem je to daleko, takže stejně musím vzít auto a jet přes Horu Svaté Kateřiny, protože u nás nemáme přejezd,“ vysvětluje Markéta Mooz.

V sousední Hoře Svaté Kateřiny využívají přechodu Němci i Češi. „Naši tam chodí nakupovat běžně, nejenom vajíčka. A Němci si pravidelně a rádi k nám zajdou na oběd. Restaurace U Vleku už je skoro německá jídelna. Přes oběd tam kromě Němců mají čas zajít snad jen důchodci, ostatní jsou v práci,“ všiml si Petr Pakosta.

Připojení Hory k Praze

V dobách, kdy seděl na tamní radnici jako starosta a posléze místostarosta, dokázal na malou obec několikrát upozornit. Naposledy přijížděly do hor televizní štáby kvůli žádosti o připojení Hory Svaté Kateřiny k Praze.

„Nápad nevznikl u piva, ale kvůli rozpočtu. Nelíbilo se nám, že Pražané získávají z daní sedmkrát vyšší částku na jednoho obyvatele než ostatní obce v republice,“ vysvětluje čtyři roky starou zápletku. Pražští zastupitelé tehdy Pakostovi odsouhlasili, že jim svůj návrh může přednést na zastupitelstvu.

„Měli jsme dvě varianty, aby bylo rozdělování rozpočtů spravedlivějším. V senátu jsme přednesli jak model, kterému říkáme francouzský, kdy by se peníze nerozdělovaly podle počtu trvale hlášených lidí, ale počtu nemovitostí. Nestaráme se totiž jen o lidi, ale i o domy, bez ohledu na to, že většina je využívána jen jako chaty. Musíme zajistit svoz odpadu, úklid, světlo, přístupnost cest pro všechny,“ zdůrazňuje Pakosta.

V druhém návrhu popsali horalé dvacet sedm kritérií, podle nichž by se rozpočet vypočítával. „Pro dnešní počítače by nebylo problém data zpracovat. Byla tam například rozloha, infrastruktura, poloha obce a tak dále. Rozhodně by to bylo spravedlivější než stávající systém,“ říká Pakosta.
S malým rozpočtem se musí vypořádat i nedaleká obec Klíny. Proto se i tamní snaží přilákat nové obyvatele. Mají to o to jednodušší, že od Litvínova leží Klíny jen deset kilometrů.

Klíny jsou atraktivní

„Zájem o pozemky v lokalitě, kterou jsme určili pro novou zástavbu, je velký. Už teď je půlka pozemků prodaná a lidé si vyřizují stavební povolení. Kvůli řadě omezení to trvá tak rok,“ má zkušenosti starosta Jiří Matoušek.

Nebojí se, že by na pozemcích vyrostly nové rekreační chaty. „Nemohli jsme kupujícím nařídit, že musí mít u nás trvalé bydliště, ale vzhledem k vysoké ceně pozemků pochybuji, že by tam stavěli jen chaty. Pozemek by byl totiž dražší než samotná chata,“ uvažuje Matoušek.

Těší ho, že s nově příchozími přibudou v rozpočtu pro obec peníze. „Jsou ale hranice, kdy se částka významně zvedá. Pro nás byla důležitá stovka obyvatel, a té už jsme dosáhli. Na tu další hranici se už asi nevyšplháme,“ dodává starosta.

Teď ale řeší, jak se vypořádat s výkyvy ve spotřebě vody. Když totiž přijedou chataři, spotřeba vody rapidně stoupá. „Teď je to celkem v normálu, museli jsme chataře naučit, že se s vodou musí šetřit. Ale večer po celém dni se chce přece jen každý vykoupat. Máme stokubíkovou nádrž a rádi bychom vedle ní přistavěli ještě jednu. Pramen má kapacitu na naplnění obou. Jenže podle projektu vyjde na milion a půl, my si však myslíme, že se to dá postavit levněji,“ zdůrazňuje Matoušek s tím, že uvidí, jaké budou nabídky stavebníků.

Soused pomůže

Umělec Roman Křelina žije se svou rodinou v daleko menší obci, než jsou Klíny. V Orasíně zná všechny své sousedy, trvale jich tam žije dvacet. „A pak tu máme ještě asi dvacet chatařů. Občas někdo chatu prodá, ale i s novými majiteli se rychle seznámíme,“ směje se Křelina.

K několika domům zajede i autobus. „Myslím, že tak třikrát za den. Když chcete dnes žít na venkově, počítá se s tím, že máte v rodině minimálně jedno auto, spíš dvě,“ říká umělec. Pro každou maličkost ale do města nejezdí, i když to do Chomutova nemá daleko. „Když večer zjistíte, že nemáte česnek nebo že vás bolí zub, zajdete k sousedovi. Stejně tak on, když vidí, že jedu do města, požádá mě, jestli bych mu třeba nepřivezl cement,“ popisuje sousedskou výpomoc Křelina.

Život na venkově si pochvaluje. „Vynahrazuji si tu své dětství, které jsem strávil v Ústí nad Labem. Tady je klid, máme krásné sousedské vztahy a víc tu dodržujeme tradice. Když jsem byl letos se synem hodovat, potkali jsme s pomlázkou i pár holek, protože byl přestupný rok. Byl jsem zvědavý, jak se to vyvrbí, ale byly to už starší holky, které to braly s nadhledem,“ vypráví Křelina. Většinu akcí pořádá sousední Boleboř, kam Orasín ještě se Svahovou spadají.

Politika se mění

Roman Křelina se o dění v obci vždy zajímal, dvě volební období působil i jako zastupitel. „Dřív to nikdo nechtěl dělat, teď se o to naopak všichni perou, tak jsem to nechal na nich a věnuji se svému dřevu,“ potvrzuje umělec a vypráví, jaké malichernosti se na malých obcích řeší.

„Připadáte si jak ve filmu Vesničko má středisková. Řeší se tam, že soused pomočil tomu druhému plot. Ale je dobré, že politika na takhle malé vesnici je průhledná. Je na ní i vidět, že se lidé dřív více přátelili, dnes se pořád řeší, komu bude jaký pozemek patřit, a každý si ho chce hned oplotit,“ všiml si Křelina.

Do malé politiky chtějí zasahovat i lidé v nedalekém Kalku, kde už víc než třicet let žije i Pavel Káš. Řadu let tam působil jako starosta. „Žije se tu krásně, v zimě i v létě. Všichni se tu známe a dá se říct, že si tu každý vidí do talíře. Je to jiné než ve městě,“ říká Káš.

Do povědomí se jako starosta dostal svým odporem k výstavbě větrníků. „Dokud tu budeme my staří, žádné větrníky nebudou. Jak to bude po nás, netuším. Mladí, kteří se nastěhují, chtějí hned dělat politickou kariéru a rozhodovat. Přitom by nejdřív měli poznat sousedy a zjistit, co obec potřebuje,“ myslí si Káš, který se zasadil o záchranu kostela.

Stavitelé větrníků jsou podle něj ale vytrvalí. „Naposledy jsme jejich návrh odmítli asi před půl rokem, ale oni sem budou chodit pořád, dokud za to od státu budou dostávat velké peníze,“ varuje Káš a obává se toho, že další generace příslibu peněz z větrníků neodolají.