Soudruzi se báli, že seskočí za hranice

Aby se vytáhl před děvčaty, začal Jaroslav Vágner v osmnácti letech skákat padákem. Nakonec se stal v táborském Aeroklubu inspektorem parašutismu. Od roku 1964 má na svém kontě 2 298 seskoků. Let vzduchem podle něj nejde popsat slovy. „Jednoduše nádhera,“ říká čtyřiašedesátiletý Vágner. Před rozhovorem se ale přiznal, že se bojí výšek.

Skáčete padákem a bojíte se výšek? To přece nejde dohromady.

Nikdo mi to nevěří, ale fakt je to tak. Dělával jsem na Silonce, a co si budeme povídat. V dobách, kdy jsme usilovně budovali socialismus, chodilo se nás pár v pracovní době občas ulejvat na střechu. Při pohledu dolů jsem měl skutečně respekt.

Seskoky jste si ale užíval?

Asi nejkrásnější je volný pád. Nejraději jsem skákal ze čtyř kilometrů, to si ho můžete pořadně užít. Ale zažil jsem i tvrdé seskoky. Kvůli zranění jsem si dokonce nemohl tři roky nandat padák.

Co se vám stalo?

Ale taková ptákovina. Neotevřel se mi hlavní padák. Nepodařilo se mi ho odepnout, a tím pádem se mi nemohl pořádně otevřít ani ten záložní. To jsem poprvé viděl, jak má člověk bílé kosti. Jedna koukala ven a druhá se zapíchla do země. Když ke mně přiběhli ostatní, dohadovali se, kdo mě odkryje. Mysleli si, že je po mně. Já na ně řval, že mám zlomenou nohu.

Byl jste u nějakého smrťáku?

V Prachaticích, klukovi se neotevřel padák. Navíc měl volnou helmu. Snažil se ji nasadit, jenže najednou byl na zemi a zabil se. Pak u Jindřichova Hradce skákal branec a spadl do jednoho z rybníčků, říká se jim polívky. Vůbec nebojoval o život. Možná si lokl, dostal šok a studená voda v něm zastavila všechny pochody. Jiné to bylo s nováčkem ve Strakonicích. Přistál v Blanici a krauloval, co mu síly stačily, až se dotkl rukama dna a poznal, že je v řece vody po kolena.

Vzpomínáte na svůj první seskok?

Ten den nejde zapomenout. Od chvíle, co se otevřely dveře letadla, jsem se probral až na zemi. Ani nevím, jestli jsem skočil sám nebo mě vykopli.

To je normální, že toho, kdo nechce skočit, donutí?

Byli instruktoři, kteří kopli nováčka do řiti, až si udělali výron. To jsem si ale nikdy nedovolil. Když se mi zdálo, že někdo nereaguje a je úplně ztvrdlý, nechal jsem ho v letadle. Jeden kluk mi takhle před seskokem úplně zbělel a nebyl schopný se pohnout. Dostal šok a museli jsme ho vézt do nemocnice. Toho, kdo komunikoval, a bylo vidět, že čeká na impuls, jsem popostrčil třeba břichem.

Nikdy jste neudělal něco, čeho litujete?

Jednou jsem skákal mírně pod vlivem. Byli jsme na soustředění v Hosíně, trochu se pilo a při seskocích jsem byl v takové euforii, že bych letěl volným pádem až na zem. Bylo to poprvé a naposledy. („Oni když nebyli ožralí, tak neskákali. To se báli,“ přidává se k rozhovoru dlouholetý pilot Aeroklubu Tábor Petr Šmíd.)

To tady máte všichni takový smysl pro humor?

Na letišti je a byla tady vždycky skvělá parta. Ale v době těžkého komunismu se sem nedostal každý. Komunisti si vyráběli nepřítele za pochodu. Přišel třeba mladý kluk, který chtěl skákat a Svaz socialistické mládeže mu to zakázal, protože nechodil na brigády. I na stálé členy Aeroklubu obnovovali každé dva roky kádrové posudky. Když přišla revoluce a spisy se nám dostaly do ruky, dozvěděl jsem se, jak o mně někdo z práce psal za stranickou organizaci stylem, soudruh je pracovitý, ale nezapojuje se do diskuse.

Proč vás tak lustrovali?

Soudruzi tvrdili, že je to výběrový sport. Báli se, že by jim ti, které pustí do vzduchu, mohli uletět. Na letištích blízko hranic, jako například v Břeclavi, parašutistům zakázali skákat ze dvou tisíc metrů. Nějaká chytrá hlava spočítala, že by snad mohl doplachtit až do Rakouska.

Využil někdo z Tábora možnosti emigrovat vzdušnou cestou?

Z vyprávění vím, že u nás začal létat takový hošík. Jednou přišel v pět ráno do hangáru, společně s cikánem, kterého si vzal na pomoc, vytlačili letadlo a zmizeli do Rakouska. Za hranicemi jste odsud za třicet minut. Toho kluka si tam nechali, ale cikán byl večer zpátky doma.

Vzpomenete si na nějaká nepovedená přistání?

Jednou jsme třeba skákali při dojezdu etapy závodu Míru. Foukal tenkrát silný vítr, ale soudruzi zaveleli, a my zkrátka museli. Dva kluci nezvládli doskok. Jeden rozehnal vojenskou kapelu, muzikantovi rozšlápl trumpetu a druhý přistál na tribuně.

Vybavíte si ještě, co vás vlastně v mládí ke skákání přitáhlo?

To byla ještě plovárna u řeky, kde je dneska obchodní učiliště. Říkalo se jí na skalkách a my tam chodili randit. Zrovna jsme se drželi s holkama za ruce a nad námi skákali parašutisti. Kamarád, který byl fakt „malý pívo“, doslova prťavý, se začal chlubit, že mezi ně chodí. Tak jsem si řekl, když on, proč bych to nedokázal já. První seskok mě tak uchvátil, že jsem u toho vydržel přes čtyřicet let.