Cestujeme-li nejsevernější Anglií směrem ke skotské hranici po silnici A7, jež kopíruje dávnou římskou silnici, spatříme na rozcestí asi 1,5 km před Longtownem osamocený starý kostel, obklopený hřbitovem. Poblíž stojí jenom jediné hospodářské stavení zvané Arthuret House.
Králův šašek i posvátný pramen
Tak nápadný kostel na značně odlehlém místě opravdu působí podivně, takže je pochopitelné, že se k němu vztahují různé teorie i místní pověsti. Zdejší původně gotický farní kostel svatého Michala vznikl na základech starší církevní stavby, pocházející z roku 1150, na pozemku označovaném jako Arthur’s Head, což se později zkomolilo na Arthuret. Kvůli nedostatku finančních prostředků byl novější kostel dokončen teprve roku 1690 (v roce 1750 se uskutečnila jeho rozsáhlá rekonstrukce).
Na přilehlém hřbitově sní svůj poslední sen již od roku 1672 pitoreskní postavička: královský šašek Archie (Archibald) Armstrong, oblíbený na dvorech stuartovských panovníků Jakuba I. (VI.) a Karla I. Údajně pocházel z Longtownu a do rodné obce se vrátil, když už se jeho drsné šprýmy a neuctivé chování k církevním hodnostářům ve vznešené společnosti přestaly pokládat za zábavné. Ale zřejmě se mu ani pak nevedlo nikterak špatně: shromáždil slušné jmění, oženil se (snad dokonce i dvakrát) a narodilo se mu několik dětí.
Vzadu za kostelem, kam vedou nenápadná vrátka, vyvěrá posvátná studánka St. Michael’s Well, chráněná obloukem z červeného pískovce. Dá se k ní opatrně sestoupit po schůdcích pod travnatou strání. Pramen se využíval pro křty malých dětí z širokého okolí až do roku 1970, poté zpustl, ale byl obnoven. Dny jeho největší slávy jsou však pryč.
Záhada panovníkova hrobu
Arthuret je navíc pokládán – a to dokonce i některými britskými odborníky – za jedno z možných míst posledního odpočinku legendárního krále Artuše, pověstného keltského vládce Britů. Tím se možná i poněkud vysvětluje pozdější vznik až nezvykle nákladného kostela v této zapadlé oblasti! Většina milovníků starých legend ovšem dodnes putuje za Artušem spíše do zřícenin opatství v Glastonbury (v anglickém hrabství Somerset). Tam byl v roce 1184 při obnově kláštera objeven záhadný hrob, jenž obsahoval tělo vysokého muže s patrnými těžkými ranami na lebce. Vedle něho ležela žena s dosud zachovalým pramenem zlatých vlasů a olověný kříž, vložený do rakve, prý nesl latinský nápis: „Zde leží pochován slavný král Artuš na ostrově Avalon.“ Dodnes se vedou spory, zda nešlo o podvrh, kterým se mniši snažili zajistit novou slávu a prosperitu zničenému klášteru.
Trochu podezřelá je i historka o záhadném bardovi, který tajemství Artušova hrobu prý kdysi svěřil králi Jindřichovi II., a teprve na jeho popud se v opatství začalo pátrat. Škoda, že se původní kříž s nápisem ztratil beze stop – jistě by posloužil jako rozhodující důkaz. Místo, kde byla těla roku 1278 za účasti krále Edwarda I. znovu uložena do země, dnes označuje už jen prostá tabulka s nápisem. Byl tu ale opravdu pohřben legendární keltský král Artuš se svou ženou, zlatovlasou Guineverou, nebo šlo jen o obratný podvrh?
Poslední bitva a šílený bard
Nejen poblíž Glastonbury, ale stejně tak zde, u severoanglického Longtownu, se také mohla odehrát i Artušova poslední bitva v 6. století, při níž prý zahynul rukou svého nemanželského syna Mordreda.
Jisté je, že o válečné šarvátky v anglicko-skotském pohraničí rozhodně nikdy nebyla nouze. Nedaleko Arthuretu – u Solway Moss – prokazatelně došlo dne 24. listopadu 1542 k významné anglicko-skotské bitvě, končící zdrcující porážkou Skotů. A jiné zalesněné návrší poblíž je zase označováno za tzv. Dark Age z bitvy u Arfderydd (Arderydd) z roku 573, přímo zmiňované v latinsky psané knize velšského duchovního Geoffreye z Monmouthu „Vita Merlini“ z roku 1150, a také v tzv. „Annales Cambriae“.
Boje se zúčastnil i bard Myrddin (předloha čaroděje Merlina z artušovských legend), jenž prý přišel o rozum, když spatřil zblízka strašlivý masakr svých přátel. Poté se uchýlil do hlubokých skotských lesů, kde žil o samotě dalších čtyřicet let jen jako ubohý šílenec. Podle jedné z verzí tohoto příběhu se ale Myrddin nakonec uzdravil a po setkání s apoštolem svatým Mungem přijal i křest – těsně předtím, než zemřel podle vlastní věštby „trojitou smrtí“ u jiné (také dost nenápadné) pohraniční obce Drumelzier.
Článek vyšel v časopisu Lidé a Země
