Šplhá do míst, kde hnízdí ptáci a skákají veverky
František Osička, těší mě, podává mi ruku sedmačtyřicetiletý muž. Z jeho mluvy je poznat moravský přízvuk. Pochází totiž z Velkých Bílovic. Na asfaltu před garáží bytovky ve Strážově na Klatovsku působí poněkud nesměle. Ruce má celé černé od smoly ze stromů, z kudrnatých vlasů mu vykukují smítka od odlámaných větviček a jehličí. Kamarádi o něm ale říkají, že je skvělý parťák. Do práce i na posezení do hospůdky. Když se ale vzápětí ocitne na lesní mýtině a začne se rozhlížet po jehličnatých velikánech, jeho oči se rozzáří. Docela obyčejný muž má totiž neobyčejné povolání. Živí se sběrem šišek. Během dvou tří minut dokáže vylézt až na špičku třicet metrů vysoké jedle.
V těchto dnech zatím jen na kontrolu, jestli se šiškám daří a jaká bude úroda. V polovině srpna pak začíná s jejich sběrem. Pytle se šiškami hází ze stromu dolů, suší je a poté z nich semena nabízí do lesních školek a firmám, které se starají o lesy. Cestuje po celé republice. Teď zakotvil až do jara na Šumavě. Stejně jako u jiných povolání musel František Osička zpočátku absolvovat kurz. Jeho oficiální název zní dosti krkolomně: kurz sběračů lesních plodů a semen z vysokých stromů. Po teorii o technice lezení a průběhu sběru následovalo několik dní praxe. A pak přišel závěrečný test. Podle Osičky je to stejné jako u řidičského průkazu. Buď jej uděláte, nebo ne. Sbírání šišek se v republice věnuje necelá stovka lidí. Ženy mezi nimi ale nejsou. I když v sousedním Slovensku prý pár výjimek existuje. Za všechno může inzerát Ač je původním povoláním elektrikář, byl zvyklý pracovat ve výškách. Specializoval se na vysoké napětí. Pak ale v roce 1992 objevil v inzertních novinách zajímavou nabídku: sháníme lidi na sběr šišek. A bylo rozhodnuto.
„Řekl jsem si, že by mě to mohlo bavit. I když zpočátku to vůbec nevypadalo, že bych takovou práci mohl dělat,“ vzpomíná Osička. V průběhu následujících dvaceti let ale nikdy nelitoval. „I když jsou dny, kdy slezu ze stromů, jsem tak utahaný a říkám si, že bych nejradši dělal učitelku ve školce. Jenže se ráno vzbudím a všechny pocity jsou pryč. Jde se nanovo,“ říká. Stejné profesi se věnuje zatím jen starší ze dvou jeho synů. Ten ale jednou ze stromu spadl, a tak má teď trochu strach. V polovině roku 1995 měl František Osička slezeno dva tisíce stromů. Pak s počítáním přestal. Jeho práce není celoroční. Někdy trvá sedm měsíců, jindy třeba jen dva. Hlavní sezona začíná v polovině srpna. Následujících zhruba pět týdnů je sezona jedlí. Pak přichází na řadu buk a další listnáče. Nevynechá ani borovice, smrky nebo modříny.
„V republice roste zhruba dvacet druhů dřevin. A tak sbírám, co je třeba a hlavně o co je zájem,“ vysvětluje muž. Jak vypadá pracovní den v hlavní sezoně? „Úrodu poznáte ze země, to nemusíte kvůli tomu šplhat nahoru. Musím ale mít vytipované lokality s největší úrodou. Nejde jen tak jít do lesa naslepo. Vyšplhám na strom, naplním pytel šiškami a spustím se dolů. A pak na další. Denně tak dvacet pětadvacet stromů. Jedlové šišky se musí hned po sběru odnést do stínu. Pobytem na slunci, třeba jen na dvě hodiny, by se znehodnotily. Večer všechny nasbírané pytle svezeme do velkých skladů. Tam se vysypou a šišky se nechají vysušit. Čekají tam do té doby, než přijede objednavatel a úrodu si neodveze. Občas je nutné šišky prohrábnout, aby neplesnivěly,“ dodává. František Osička se rozhlíží v lese za Strážovem a vybírá mezi dvěma jedlemi, na kterou vyleze. „Ta vlevo je sice méně ojíněná, ale zase má lepší špičku,“ vysvětluje.
Ze země je do koruny zhruba třicet metrů vysokého stromu s kmenem, který ani nejde obejmout, jen obtížně vidět. V tričku, maskáčích a vyšších botách se začíná František Osička pomalu připravovat na cestu vzhůru. Kolem těla si poutá pracovní sedák. Je stejný jako používají dělníci u výškových prací. Jen má navíc některé doplňky, které umožní chycení kolem kmene stromu. Speciální boty nejsou třeba. Jen by měly mít podrážku, na kterou se dá dobře uchytit stupačka, aby na noze neklouzala. Vzhůru na strom Stupačky, na Moravě přezdívané drapače, jsou kovové úchyty s přezkami, které se upínají pod podrážkou až pod kolena. Jedna váží kolem půldruhého kila. Díky nim se dá stoupat po kmenu stromu. Špičky stupaček se zabodnou do kůry a lezec se udrží, jako by stál na rovné zemi. Rukama si Osička nahazuje kolem kmene lano, které mu umožní šplhat výš. Přitom ještě stačí odlamovat krátké větvičky, které mu překážejí v cestě.
Nahoře je během dvou tří minut. Ze zdola to vypadá, jako by stoupal po žebříku. Dolů se nedívá. Prý na to není čas. Rozhlédne se až na špičce stromu. Před dvěma lety dokonce s kamarádem dělali malou parádu na pobavení. Na špičce stromu si střihli stojku. Cesta dolů je o něco snadnější. Spustí se po laně a odráží se nohama o kmen. Má vůbec František Osička někdy strach? Před dvěma lety se mu zabil kamarád. Taky sběratel šišek. Našel jej ležet pod stromem. Bylo mu pouhých pětačtyřicet let. „Já už jsem ze stromu také spadl. Ale to už je dávno. Tenkrát to bylo v Beskydech a já ležel zraněný v horské chatě několik dnů jako lazar. Ale nevzdal jsem to. Pořád mě práce baví,“ usmívá se.
