Stačilo mezi lidi rozhlásit, že se někde hraje bigbít a bylo plno | E15.cz

Stačilo mezi lidi rozhlásit, že se někde hraje bigbít a bylo plno

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Rocková hudba byla ostrovem svobody a Liberečané byli kvůli ní ochotní urazit několik kilometrů po svých.

Prosinec 1984. Jsou dvě hodiny ráno a ve Světlé Pod Ještědem se chýlí ke konci sobotní zábava. O něco později se většina z pěti set návštěvníků koncertu vydává na cestu domů. Lidé šlapou přes Ještěd, zanechávají tisíce stop a domů se mnozí dostávají až nad ránem.
„Stačilo rozhlásit, že se někde hraje a bylo plno,“ shodují se dnes muzikanti z liberecké kapely V. A. R. Bigbít měl punc zakázaného ovoce a to lákalo. „Pro lidi to byl prostor ke vzpouře a možnost útěku z reality,“ dodávají.
Tradičním místem, kde se „máničky“ setkávaly, byl například Mojžíšák, restaurace na kopci nad Vratislavicemi. Hospoda díky tomu žila dvojím životem.
Přes den se vydávaly obědy a chodily do ní především spořádané rodiny s dětmi. Kolem páté hodiny odpoledne se ale osazenstvo rychle vyměnilo a z beden burácel Pražský Výběr.
„Na Mojžíšáku se dalo kalit až do rána. Bylo to příjemně odlehlé místo. Na policejní hodinu jednoduše zavřeli a kdo chtěl, zůstal do druhého dne,“ zavzpomínal jeden z členů kapely Jiří Vyčítal.
Podobných míst ale v okolí moc nebylo a kdo nechtěl poslouchat normalizační hity, musel se zabavit sám. Lidé se scházeli po bytech. „Domácí mejdany byly oblíbené především v době, kdy nastupovalo video. Našel se někdo, kdo ho měl, složili jsme se na sud piva a pustili si věci, které jsme nikde vidět a slyšet nemohli. Poprvé jsme například viděli na vlastní oči kapely, které jsme znali jen z desek. Jako muzikanti jsme stáli před obrazovkou a sledovali, jakým způsobem to hrajou,“ popsal Vyčítal.

Strašák muzikantů: duo Veverková a Bouma

Snad právě proto, že byl bigbít pro mnoho lidí posledním ostrovem svobody, chtěl mít vládnoucí režim jeho otěže pevně v rukou. Oficiálně proto nemohla kapela vystupovat bez svého zřizovatele a takzvaných přehrávek.
„Například přes různé známosti jsme museli sehnat někoho, kdo produkci kapely zastřešil. V našem případě to byl Socialistický svaz mládeže Pivovar Vratislavice nad Nisou. Až pak jsme mohli jít k přehrávkám,“ vysvětlil liberecký muzikant.
Pro ty v Liberci musela mít kapela připravených asi čtyřicet skladeb. Více než sedmdesát procent z nich přitom muselo být socialistické produkce. „Kapely se to snažily obcházet. Komise naštěstí většinou neznala moc dobře interprety typu Judas Priest. Vybrali jsme proto jejich méně známé skladby, ke kterým jsme napsali české texty. Takto upravené písně pak kapela vydávala za produkci polských a maďarských skupin,“ prozradil Vyčítal.
Klid ale neměli muzikanti ani poté, co přehrávky úspěšně absolvovali. Sály totiž poměrně pravidelně navštěvovalo „oblíbené“ duo Veverková a Bouma z Okresního kulturního střediska v Liberci.
„Jednou mě ti dva načapali, když jsem hrál na bicí do půl těla. Pro ně to byl hroznej problém. Řekli nám, tak takhle ne, soudruzi, a donutili mě se obléknout,“ přidal se bubeník Jan Janota. Akce se konala ve Svoru u České Lípy, a protože tam byly i kapely z jiných okresů, tak se v sále za ten večer vystřídalo asi pět různých delegací. „A každej něco kontroloval,“ usmál se Janota. Příchod revoluce otevřel muzikantům doposud netušené možnosti. V. A. R. se upsali nově vzniklé nahrávací společnosti Monitor. Jejich skladby se tak dostaly například na desku s názvem Ultrametal, které se v porevoluční euforii prodalo zhruba osmdesát tisíc kusů. „O tom se nám nikdy nesnilo. Lidi kupovali podobné nahrávky ve velkém. Později ale začal zájem opadat,“ řekl Jiří Vyčítal.

Euforie ze svobody trvala jen krátce

Z plných sálů se kapela radovala do konce roku 1992. Díky kontaktům s východoněmeckými muzikanty ale její členové tušili, že se blíží změna.
„Počkejte, ono to přijde, říkali nám, lidé přestanou na koncerty chodit. Važte si toho, u nás už nechodí. Uběhly dva roky a lidí byla na koncertech už jenom pětina. Do roku 1992 jsme dokázali velice slušně zaplnit liberecký kulturní dům. To je dnes nemyslitelné,“ zamyslel se liberecký muzikant. Do dnešních dnů se proto snaží řídit radou, kterou dostali od východoněmeckých kolegů. „I když ti přijde na koncert jenom padesát lidí, musíš hrát se stejným nasazením, jako kdybys hrál pro pět set lidí. Když to neuděláš, příště nepřijde ani těch padesát,“ dodal bubeník Janota.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.