Stanislav Procházka s Otou Vejvodou: hra patriotů proti času

Procházka (na snímku vlevo) na jaře chodil na procházky kolem Sletiště a občas nakoukl na zimní stadion na hokejový trénink. Sledoval, jak Vejvoda s týmem pracuje, a teď jenom obdivně smeká. „Oťáku, bylo to super! Ke konci ligy jste hráli krásný zápasy.“ Když si sednou k minerálce a čaji, tak se Procházka Vejvody ptá:
Trochu mě zklamalo, že jste neudrželi Trončinského. Mně se líbil. Tronča… Vejvoda: Stando, támhle seděl spolu s Volfínem (ředitel klubu Volf – pozn. aut.) a přišel jsem tam i já. Podmínky, které mu dali v Liberci, by měl na Kladně stejné, možná i lepší. Tronča kývl, tak jo. A druhý den to podepsal Liberci.
Procházka: To se nedělá. Taky se mi líbil Mrázek. Tady ti chytrolíni říkali, že je to obránce na prd, že nemá přihrávku. Hele, ale z něj se stal borec!
Vejvoda: Je to výborný obránce s vysokou startovní rychlostí a taky výborný kluk.
Procházka: A je to chlapák, řeže to, to já mám rád.

Sedmička: Ota Vejvoda přiznává, že měl s rozestavením fotbalistů na hřišti problémy. Co kdybyste koučoval hokej?
Procházka: Já bych ho nekoučoval, já jsem jenom fanda, ale hokejový trenér má jednu velkou výhodu. Hele, hraješ o padáka, je to v emocích, ale kluci ti přijedou na střídačku a ty jim můžeš říct, co dělají blbě. Můžeš s nimi komunikovat. Ve fotbale řveš a oni tě stejně neslyší.

Vejvoda: Můžeš po někom aspoň poslat vzkaz?
Procházka: To můžu, ale než se to dostane na plac, tak prohráváš jedna nula. Jak můžu řvát na Slavii, kde je jedenáct tisíc lidí, na Zoubka, když je na druhé straně hřiště?

Sedmička: Oba jste zachraňovali své týmy a byli jste jako šachisté v časové tísni. Jakou roli v takovém případě hraje slovo, kterým můžete hráče nabudit?
Vejvoda: Já měl oproti Standovi na záchranu daleko víc času. A pomohla nám olympijská přestávka. A hlavně: nezachránil jsem to já!
Procházka: Ale nepovídej. Přišel jsi a začalo to mít hlavu a patu. A na poslední zápasy se krásně koukalo. Já měl místo na tribuně pod kladenskou smetánkou. Fandil jsem, řval, nadával.
Vejvoda: Taky jsem se byl na vás podívat, když jste porazili Budějovice. Na klucích bylo vidět, jak makají, hrabali jste se nahoru.
Procházka: My jsme neměli nejhorší mančaft v lize. Ale když prohraješ deset zápasů po sobě… Vejvoda: Moje štěstí bylo, že jsem přišel do kolektivu, no to je takové blbé slovo, do skupiny lidí, co to chtěli zachránit. Neměl jsem důvod řvát. Kabina neměla hlavu dolů. Ale taky jsme dostávali dardy.
Procházka: Hned doma s Třincem 0:7 při tvém prvním zápase. To jsem tě litoval. Ale to chci říct: každý se mě ptal, co jim v té kabině říkám, ale já tam nepotřeboval řvát. Ti kluci sami chtěli. Škoda, že mě odvezli do nemocnice. Moc jsem se těšil do Teplic. Nikdy jsem tam neprohrál.

Vejvoda: Jak se s tebou v klubu rozloučili?
Procházka: Rozešli jsme se v dobrém. S Edou Novákem jsme si podali ruce. Já se všude rozcházím v dobrém. Už rok nejsem ve Varech a mám jejich služební auto i mobil. I z Varnsdorfu jsem odešel kamarádsky. Vejvoda: My máme taky služební mobily, ale já ho nemám. To jeden člověk tady na Kladně říkal, že ve skromných podmínkách vyrůstají nejlepší lidé. A pak si v Holandsku koupil ledničku, že se nevešla do autobusu. A když jednou jel nároďák na hokejový šampionát autobusem, tak jeden chlápek z tělovýchovy prohlásil: Kluci, jsme na jedné lodi! A sedl si do černého mercedesu…

Sedmička: Nechybějí na Kladně rváči? Třeba hokej už nemá Pepu Zajíce, který se dovedl za ostatní poprat.
Vejvoda: Ale to víš, že chybějí. Ale není to o tom, že musíš s druhým probourat manťák. Mužstvo musíš mít vyvážené. A hlavně potřebuješ hráče, kteří sem zapadnou a jsou ochotní hrát za jistých podmínek. Je to otázka charakteru.
Procházka: Oťáku, já říkám: hlavně aby v mančaftu nebyli parchanti. Může to být nejlepší hráč, ale jak je to parchant, tak ti to za půl roku rozbourá.

Sedmička: O Kladně se většinou mluví jako o zvláštním městě. Přežívá tu jakýsi genius loci, něco jiného, charakteristického?
Procházka: Tady byla vždycky parta sebraných vesničanů. Kladno je specifické. Můžeš na to nalepit pár hráčů odjinud, ale základ musí být kladenský.

Sedmička: Stando, trápí vás ještě, že fotbalové Kladno šlo dolů, nebo jste už na chalupě u Oráčova zapomněl?
Procházka: Trápí mě to. Podle mne měly sestoupit Budějovice, ale nebudu mluvit o tom, jak to uhrály. Byly určitě horší než my. Ale k tomu sestupu. Necítím se tak, že bych na tom měl stoprocentní podíl. Když jsem musel do nemocnice, tak jsme prohráli ve dvou zápasech v Teplicích a doma s Ostravou a měli z nich skóre 0:8. Věřím, že kdyby se mi to nestalo, tak jsme se zachránili.
Vejvoda: Víš, co řekl Rolinek po mistrovství světa v hokeji? Že se nejvíc bál té ostudy, až vypadneme. Já jsem kolikrát šel Strouhalkou a říkal jsem si: Jestli spadneme, tak pod tím budeš podepsaný. Té ostudy jsem se strašně bál. Naštěstí jsme nespadli. Ale bez kluků, těch odhodlaných bojovníků, bych to nedokázal. Já jsem jenom stál na střídačce. A fandil!