Staví kulisy, šijí kostýmy a hrají jako o život. Ochotníci

Nejlepší časy amatérských divadelních souborů jsou nenávratně pryč. Ochotníků ubývá. Přesto ve Zlíně existuje několik skupin nadšenců, kteří (si) rádi hrají.
Obvykle zvládnou jednu až dvě premiéry ročně a pár repríz. Peníze, které vyberou na vstupném, spolkne nájem za zkušebnu nebo výroba kulis a šití kostýmů. Vše si dělají sami. Přesto by se svého milovaného koníčka nevzdali.
1. První Mrazík v Oponě Nejstarším amatérským divadelním souborem ve Zlíně je Divadlo Opona. Vzniklo v roce 1949 pod názvem Divadelní soubor Domu kultury ROH Svit. U jeho zrodu stála parta nadšenců, kteří mu věnovali veškerý volný čas. Jméno Opona nese od roku 1993.
„Kdysi měl soubor až třicet lidí, dnes je nás asi deset, většinou chlapi. Scházíme se na zkouškách jedenkrát týdně před představením. Když má být premiéra, trávíme ve zkušebně i víkendy,“ vysvětluje jeden z členů Jiří Javorek.
Opona se donedávna zaměřovala hlavně na pohádky. Soubor drží dokonce jedno atraktivní prvenství. V roce 1993 byl prvním divadlem v republice, které ztvárnilo na jevišti populární ruskou pohádku Mrazík.
„Dodnes tento titul drží náš rekord v počtu repríz. Hráli jsme ho asi čtyřicetkrát,“ bilancuje Javorek. O tolika reprízách si mohou členové souboru dnes nechat jen zdát. „Obvykle hrajeme každé představení desetkrát, maximálně patnáctkrát,“ vypočítává Javorek.
Opona zkouší i hraje ve 32. budově Svitu, kde ochotníci vytvořili sál, do kterého se vejde až sto lidí. Dělí se o něj se souborem Studio T.
2. Princezna na záchodě U zrodu Studia T stála před dvaadvaceti lety Lenka Sýkorová. „Moji rodiče pracovali v divadle, takže jako dítě jsem tam vyrůstala. Cesta mezi ochotníky pro mě byla úplně samozřejmá,“ říká Sýkorová.
Divadelníci si vystačí se zlínskou scénou. „Nejezdíme po festivalech ani po soutěžích. Nepotřebujeme si dokazovat, jak jsme dobří,“ tvrdí zakladatelka spolku, který se specializuje na pohádky pro děti.
Ročně zvládne ansámbl deseti až patnácti ochotníků nazkoušet jednu premiéru a odehrát deset až patnáct repríz. Každé představení navštíví přibližně šedesát diváků. Když hledá soubor nové členy, jde cestou náboru z řad rodinných příslušníků a známých.
„Konkurz jsme dělali jednou, když jsme začínali. Přišli dva lidé, a když zjistili, že neudělají díru do světa, zase odešli,“ vzpomíná Sýkorová.
V hlavě jí zůstávají některá představení. Vždycky vzpomínají na to, co se nepovedlo, ale většinou už se smíchem.
„Pamatuji si například, jak jsme v jedné hře měli mít na scéně princeznu, a ona zatím seděla na záchodě,“ směje se Sýkorová.
3. Autorské divadlo z hospody Dva zlínské soubory jsou natolik provázané, že je možné je považovat za jeden. Divadlo Hroch a Pásovec a seskupení Smíchot se skládá ze stejných členů.
První představení Smíchotu se uskutečnilo v roce 2004 a jeho domovskou scénou se stala hospoda Zelenáčova šopa. Dnes má spolek na kontě více než stovku odehraných představení, které vidělo přes šest tisíc návštěvníků.
Divadlo si zakládá na tom, že je ryze autorské. Hry píše Martin Pášma. Na jevišti jsou asi desetkrát do roka. „Ročně máme jednu, někdy dvě premiéry. Jsme hospodské divadlo. Občas ale někde hostujeme,“ prohlašuje s nadsázkou Martin Juřík, ochotník a majitel Zelenáčovy šopy, kde soubor hrává.
Protože mají všichni civilní zaměstnání, bývá problém se na zkouškách sejít. Čím víc lidí hraje, tím je to samozřejmě těžší. A nakonec se přijde na představení podívat třeba jen pár diváků.
„Nedivím se, že počet souborů ve Zlíně klesá. Když to srovnám s Uherským Hradištěm nebo s Kroměříží, lidé jsou tady pohodlnější. Pořád slyším nářky, že se ve městě nic neděje, ale je známá věc, že Zlíňáci za kulturou moc nechodí,“ hledá Juřík příčiny, proč amatéři diváky moc nelákají. Podle něj berou profesionální divadlo a ostatní je příliš nezajímají.