STB: Soudruhu, vy končíte! Hrajete proti socialistické vlasti! | E15.cz

STB: Soudruhu, vy končíte! Hrajete proti socialistické vlasti!

Share on Facebook Messenger
Frýdecko-místecký underground a zakázaná muzika. Seriál Sedmičky s podtitulem Jak jsme žili před vaceti lety pokračuje.

Ve Frýdku-Místku se zrodilo mnoho dobrých muzikantů, kteří své umění nemohli prodat dřív než po devětaosmdesátém roce. Členové místní undergroundové hudební scény měli jedno poznávací znamení. Texty jejich písní neuspěly u kulturní komise. Ta vyžadovala po skupinách zkoušku zvanou
přehrávka. „Kapela přišla, zahrála a komise posuzovala, jestli jsou v pořádku texty a jestli muzikanti
nejsou moc velcí šumaři,“ vysvětluje pracovník Muzea Beskyd Jaromír Polášek. Jaké je hrát před komisí,
která pak otočí palcem nahoru, nebo dolů, ví kytarista Martin Czerný. Tehdy hrával ve skupině Sagar.
„Z prvních přehrávek nás vykopli, protože nám údajně vrčela aparatura. Jenže jak jsme s tím mohli něco udělat, když se žádná nedala koupit! K dostání byla jedině značka Vermona z NDR. Jinak jsme si bedny dělali sami. Doslova jsme si je vystrouhali ze dřeva a vycpali skelnou vatou. Potíž byla, když jsme s naší podomácku stlučenou aparaturou vylezli na pódium a spustili. Celé publikum se začalo škrábat. Skelná vata zelektrizovala, poletovala sálem a neuvěřitelně na kůži svědila,“ vypráví Czerný.

Udělat přehrávky,
jinak měla kapela utrum

Sagar měl přehrávky asi do sedmaosmdesátého. „Pak jsme někde vystupovali a skončilo to předvoláním na StB,“ líčí Czerný. Tehdy coby dvacetiletý mladík vysvětloval příslušníkům policie, proč hrají hudbu, jakou hrají. „Jednoduše nám ten estébák řekl, že hrajeme proti socialistickému zřízení této
země. Pak nám nekompromisně oznámil, že naši zábavu si nahrál a to je důkaz. Já jsem mu řekl, že fajn, tak si to pustíme. On nechtěl a místo toho mě začal zkoušet, jestli jsem četl Marxe a Engelse. Já na to, že ne, a on mi odpověděl, že tím pádem lžu a on má pravdu,“ popisuje Martin Czerný. Kapelník Sagaru Kid Koulák si vzpomíná, že byli při výslechu obviněni ze zpívání smyšleného textu. „Prý tam zaznělo, že chceme mít lehký život, jako mají příslušníci, ale to jsme nikdy nezpívali,“ říká Koulák.
Sagar přitom pořádal nejrůznější charitativní akce a hoši z kapely nepili nic jiného než žlutou sodovku. „Jezdil s námi můj otec, takže jsme ani žádný bordel dělat nemohli,“ dodává Koulák.
Sagar měl utrum. Do listopadu si pořádně nezahrál stejně jako skupina Prouza, která až do devadesátého roku hrávala potají na soukromých večírcích. Výjimkou byla soutěž Porta, na kterou muzikanty propašoval Ivo Pokluda. Jejich texty vydával před schvalovací komisí za své, a protože ho její
členové dosud nepovažovali za protistátní živel, dostal razítko, které Prouza potřebovala. „Šel jsem žádat o svolení coby čerstvý navrátilec z vojny. Šéf kulturní komise ke mně přistoupil, vyhrnul mi rukávy a díval se, jestli nemám na předloktí vpichy po jehlách. Když viděl, že jsem čistý, štempl mi
dali,“ vypráví Pokluda. Každá skupina musela mít svého zřizovatele, například Národní dům anebo Svaz socialistické mládeže. „Jakmile jsme neměli platné přehrávky, neměli jsme tím pádem zřizovatele
a nikdo nás nechtěl. Volali nám organizátoři a říkali, sorry hoši, my vás pozvat nemůžeme,“ říká Czerný.
On a taky baskytarista ze Sagaru Alexandr Polach pak dostali krátce po stopce z kulturní komise povolávací rozkaz na vojnu do Lipníku nad Bečvou.
„Když jsme stáli na nástupu, zařval major směrem k nám, abychom vystoupili vpřed. Zeptal se, za jak dlouho složíme píseň proti kapitalismu. Já řekl, že za týden. Od té doby jsme mohli hrát aspoň tam, ale
tím už bych se nechlubil,“ dodává s úsměvem Czerný.

Blbínku, kobzole,
rozejděte se!

Davida Viviala, který založil v devadesátých letech klub Stoun, sebrali v sedmaosmdesátém roce estébáci taky. Tehdy neměl ani šestnáct roků. Bydlel s matkou na místeckém náměstí a s kamarády se scházel v klubovně na půdě, kde popíjeli pivo a sledovali televizi. „Někdo nás nahlásil jako protistátní živly. Přišli si pro mě ve čtyři ráno. Vytáhli mě z postele a odvezli k výslechu. Byl jsem mladý kluk, nechápal jsem, čeho jsem se dopustil. Když se mě ptali, kdo tam ještě chodí, začal jsem naivně jmenovat kluky podle přezdívek. Hrbol, Kobzol, Blbínek. Mysleli si, že vtipkuju, a ještě přitvrdili.
Byl jsem tam nějakých osm hodin. Tehdy jsem prožil otřesný šok,“ vypráví Vivial. Tajní ho sledovat nepřestali. „Když jsme se v listopadu potkali s kamarády na náměstí, abychom si zahráli fotbálek,
přišli nás policajti rozehnat. Řvali na nás jménem zákona, ať si dáme rozchod. Takový to byl absurdní svět,“ líčí Vivial.

Jaký byl underground
ve Frýdku-Místku?

Taxikář Milan Oboda je jedním z lidí, kteří tvořili nezapomenutelnou partu „neposlušných“ ve Frýdku-
Místku. Scházeli se v Radiobaru, jezdili na koncerty a pořádali ztřeštěné akce. Byli to vesměs muzikanti, básníci a výtvarníci. „Především jsme byli mladí a spojovala nás láska ke svobodě, k dobré knize, filmu, nezávislé kultuře a pivu. Byly to nezapomenutelné pátky a soboty. A nepřítel byl taky jasný a spojoval
nás víc než cokoliv jiného. Bolševik,“ líčí Milan Oboda.
Podniku se přezdívalo kvůli sbírce starých radiopřijímačů na poličce v lokále. Sběratelské sérii vévodil nevkusný obraz s názvem Jelen v mlze z roku 1984. Na rtech někdejšího hostinského Jindřicha Staškiva
vyčaruje zmínka o Radiobaru potutelný úsměv. Starý bar Rádio, tam to opravdu žilo „Nechápu, proč to bylo tak oblíbené místo. Byla to putyka té nejposlednější kategorie. Úplně obyčejná. Přesto to tam
měli lidi rádi,“ kroutí hlavou. StB o něm, Obodovi i ostatních věděla. „Často v naší blízkosti sedával nenápadný pán a popíjel kafe. Co pak asi o nás hlásil, nevím, ale jistě byl nervózní, když přijeli naši berlínští kamarádi, a tudíž jsme nemluvili česky,“ říká Oboda.
Radiobar ale nebyl jediné místo, kde se frýdecko-místecký underground scházel. „Podnikali jsme spanilé jízdy ve škodovkách a naší staré volze, které jsme, ovlivněni Kerouacovým románem Na cestě, říkali Hudson 49. Na víkendy jsme jezdívali na úžasné koncerty Na Chmelnici v Praze, jednou nebo dvakrát do roka na různé párty v Berlíně a občas jsme vyrazili taky do malých jihomoravských vesniček na koncerty zakázaných pražských kapel,“ popisuje Oboda. Asi největší večírek, na který všichni zpomínají, se uskutečnil rok před sametovou revolucí v hospodě U Tofla v Janovicích- Bystré. Poprvé a naposled
se tu publiku představila skupina Rozžhavený žhavý žár. „Měli jsme precizní texty a poctivě sestavený repertoár,“ vypráví Ivo Pokluda. Hrál na foukací nástroje. A zkoušelo se v jeho obýváku. Skupina lidí z Rádia dělala i výtvarné akce. „Vybavuju si jednu velmi vydařenou vernisáž na skladě rakví za frýdeckým
hřbitovem na 1. máje 1989, kde skoro každý z Rádia přispěl nějakým tím uměleckým dílem. Listopad bez výjimky přivítali všichni. „Nepřítel zmizel, trochu jsme zestárli, začali se ženit a mít jiné starosti. Duch
rádia ještě jakž takž přežíval, až se kolem roku 1994 vytratil úplně. Zmizel spolu s tím jelenem, kterého kdosi po revoluci sundal ze zdi. Ale to hlavní je tu. Svoboda,“ říká Oboda.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.