„Steaky z klokana? Ani náhodou, fandím Bohemce“

Zbývají čtyři kola do konce fotbalové ligy.

A přestože hráči Sparty ztrácejí na první místo čtyři body, jejich fanoušci o ničem jiném než o titulu nepřemýšlejí. Takoví už sparťanští příznivci jsou.

„Těžko si můžeme dávat jiný cíl než mistrovský titul,“ nepřipouští diskuzi šestatřicetiletý grafik Martin Čejka.

Vášeň pro letenský klub zdědil po otci a dědečkovi. Právě od něj má odznáček s nápisem Sparta ČKD Praha ze šedesátých let.

V klopě ho nosí prakticky pořád, jako symbol klubové věrnosti. „Sparťané jsou oproti jiným fanouškům hodně stálí. Na Letnou chodí pořád, nemají takové výkyvy jako třeba příznivci vršovických Bohemians,“ všímá si Martin Čejka.

Sparťané sami sebe nazývají Železnou Spartou. „Pražští fanoušci jsou hodně spjatí s dlouholetou tradicí svých klubů. I kvůli tomu se víc vymezují proti ostatním týmům z města,“ říká sportovní psycholog Michal Šafář.

Jací jsou příznivci ostatních pražských fotbalových klubů?

Kritičtí i věrní slávisté

O slávistických příznivcích se říká, že jsou ke svým hráčům až přehnaně kritičtí.

„S tatínkem jsem chodil ještě na starou dřevěnou tribunu v Edenu. Snažil jsem se od něj dozvědět, proč lidé nadávají, i když naši vyhráli,“ vzpomíná dnešní mluvčí klubu Ondřej Zlámal.

Pověstná rýpavost „slávistické tribuny“ ale podle něj z Edenu pomalu mizí. Klub dluží, kde může, a hrozí mu krach. Hrozba historické ostudy jeho příznivce změnila.

„Slávističtí fanoušci bývali v minulosti hodně roztříštění, jednotlivé skupinky se mezi sebou hádaly o malichernostech. Ale krize nás neuvěřitelně stmelila,“ líčí Zlámal.

Fanoušci sdružení ve fanklubu, Odboru přátel a dalších skupinách začali spolupracovat a založili hnutí za záchranu klubu Sešívaní drží spolu.

Neplatí už ani to, že Slavia je tradičně klubem, který mají v oblibě vyšší vrstvy a intelektuálové, zatímco Sparta je spíš týmem, kterému fandí dělníci.

„Takhle rozdělené to dnes určitě není. Do Edenu chodí hodně různé typy lidí,“ popisuje vůdce slávistického kotle Lukáš Vala, na tribuně Sever známý spíš jako Strašák.

Je přesvědčený, že skalní slávisté umí být věrní a hrdí na svoje barvy. Věří, že kdyby klub kvůli dluhům přišel o profesionální licenci a propadl se až do třetí ligy, neopustili by ho.

„Zaplaťpámbů za krizi, bez ní bychom se nikdy takhle nespojili. A kdybychom se vyškrábali ze třetí ligy do první, to by byl příběh!“ uvažuje Vala.

Hráči v sešívaném své nejvěrnější dobře znají.

„Manželé Štěpánkovi si dokonce plánují dovolenou podle toho, kam jedeme na soustředění. Když za námi přijeli do Itálie a zjistili, že jsme museli pobyt zrušit, byli hrozně zklamaní,“ popisuje slávistický mluvčí Ondřej Zlámal. Radmila Štěpánková dokonce hráčům peče srdíčka.

„Dává jim je do autobusu, hodně si je oblíbili. Jen za přísného trenéra Jarolíma je museli dovnitř propašovat,“ dodává s úsměvem Zlámal.

Bojovníci z Bohemky

Fanoušci zelenobílých hráčů s klokanem na prsou jsou pověstní bojem za svůj klub. A to nejen na stadionu. Kuchař Daniel Krajča je ztělesněním toho, kam až může klubová věrnost zajít.

„Před rokem a půl jsem v hotelu dostal za úkol připravit raut s klokaními medailonky. Odmítl jsem s tím, že přece nebudu naklepávat bratry,“ vypráví jeden z vůdců bohemáckých vlajkonošů zvaný Danndys.

Přestože ho to stálo místo v hotelové kuchyni, nikdy rozhodnutí nelitoval. Doma spí v zelenobílém povlečení a umývá se v koupelně vykachlíkované v klubových barvách.

„Pro bohemáky je typická oddanost. Navíc významně přispívají do klubové kasy tím, že za rok nakoupí dresy, šály a další předměty s klokanem za osm milionů korun, což jsou i na pražské poměry obrovské peníze,“ říká bývalý ředitel klubu Lukáš Přibyl.

Ale historii Bohemians 1905 nelemovaly vždycky tisíce věrných vlajkonošů, jak by se dnes mohlo zdát. „Na konci devadesátých let chodilo na ligu do Ďolíčku jen kolem patnácti stovek lidí, atmosféra byla mrtvá,“ líčí Lukáš Přibyl.

Teprve zařazení vršovického klokana na seznam druhů ohrožených vyhynutím vyburcovalo starší generaci fandů, aby se společně s novými nadšenci nejen vrátili na tribuny, ale také založili Družstvo fanoušků Bohemians, které se dnes podílí na chodu klubu.

Jen jedno nadšence v zelenobílém tíží víc než porážky.

Pověstný Ďolíček nesplňuje podmínky pro první ligu, a zelenobílí proto musí hrát domácí zápasy o několik bloků dál, ve slávistickém azylu. „Ďolíček je pro nás přitom hrozně důležitý, scházíme se v něm jako velká rodina. Teď jsme v podstatě bezdomovci,“ říká Daniel Krajča.

Venkovští sparťané

To sparťané mají o svém domově jasno. Na tradiční Letnou ale kromě Pražanů v hojném počtu přijíždějí i příznivci rudých z jiných koutů republiky.

„Sparta má určitě nejširší podporu v regionech ze všech pražských týmů,“ potvrzuje klubový mluvčí Ondřej Kasík. Na tribunách jsou tak k vidění transparenty z Poličky, Náchoda nebo Jindřichova Hradce. „Dokonce máme nějaké příznivce i v Ostravě,“ dodává s úsměvem fanoušek Martin Čejka.

Sparťané žijí s pověstí agresivních fanoušků, často tíhnoucích ke krajní pravici. „Složení publika je ale mnohem pestřejší, na sparťanských tribunách určitě nejsou jen skinheadi. O politické názory přece v první řadě nejde,“ míní sportovní psycholog Michal Šafář.

Tempo je rodina

Fotbalové vášně v hlavním městě ale každý víkend propukají i v desítkách malých areálů. Manažer Pavel Slavíček fandí lhoteckému oddílu FC Tempo Praha.

Před šesti lety dal svého syna do tamní fotbalové školky a už se od klubu neodtrnul. „Chodil jsem na synovy zápasy a fotil je. Hrozně mě to chytlo. Pak jsem si koupil lepší aparát a začal fotit i další mužstva v klubu,“ popisuje Slavíček.

Líbí se mu, jak se Tempo stará o výchovu žáčků, profesionální kluby ho nelákají.

„Tempo je rodina. Kluci z áčka mě třeba pozvali na oslavu, když vykopali postup do krajského přeboru. Nebo si tu jen tak sednu do trávy, lidé mě zdraví a děkují za fotky,“ dodává s úsměvem Slavíček.

Rivalita bez slitování

Žádné fotbalové město se také neobejde bez tvrdé rivality klubů. Praha není jiná.

Stadion na Letné a vršovický Eden dělí jen něco přes sedm kilometrů, ale nesmiřitelnost Sparty a Slavie se ani nedá změřit.

„Rivalita? Ten výraz platí jen do pátého piva a mimo den zápasu. Pak už není s nepřítelem smilování,“ prohlašuje sparťan Martin Čejka. Z tribun zní „Jude Slavia“, „Smrt Spartě“, když sešívaní s rudými bojují o každou píď hřiště.

„Většina těch pokřiků je v nadsázce. Nikdo přece nechce, aby Sparta zanikla. To bychom přišli v sezoně o dva skvělé zápasy,“ říká lídr slávistického kotle, student Lukáš Vala.

Počítá se k takzvaným ultras, což jsou skalní fanoušci, kteří skandují, vymýšlejí transparenty a choreografii.

„Násilí aktivně nevyhledáváme, to dělají hooligans. Ti naši si se sparťany třeba před minulým derby domluvili bitku ve vojenském prostoru v Milovicích,“ popisuje Vala.

Potyčky „chuligánů“ pořádané mimo stadiony na odlehlých místech se podle něj řídí jasnými pravidly.

„Žádné zbraně. To by byla cesta do pekel. A taky nesmí napadat ostatní fanoušky, kterých se bitky netýkají,“ dodává Vala.