Sterilní retro, jemuž slavní hosté příliš nepomohli

Jean Michel Jarre

Jean Michel Jarre Zdroj: Profimedia.cz

Za novinkou Electronica 1: The Time Machine francouzského klávesového mága Jeana Michela Jarreho lze cítit snahu pokropit živou vodou skomírající kariéru legendy angažováním slavných hostů. Jejich jména však jsou v mnoha případech jediným, čím skladby obohatili.

V hudební produkci si nelze nevšimnout paralel mezi Jarrem a jeho vrstevníkem Mikem Oldfieldem. Podstatná díla, k nimž se vracejí, nahráli na počátku umělecké dráhy. Oba zažili velké výkyvy popularity, a i proto jejich diskografie provází těkání mezi deskami, hledajícími nový zvuk a těmi s popovými ambicemi. Na rozdíl od Oldfielda ale Jarre zůstal u jádra elektronické hudby, v sedmdesátých letech tu syntezátorovou pomáhal popularizovat i posouvat dále. V osmdesátých a devadesátých letech ale už hledal pevnou půdu pod nohama i širší posluchačskou odezvu jak pokračováními slavných děl, tak i fúzí s (tehdy) progresivní taneční produkcí.

Nad novinkou vedle něj stála největší jména soudobé elektronické hudby. Co skladba, to jiný hostující interpret, z nichž mnoho na hudebníkových raných deskách vyrostlo. Přesto působí výsledek rozpačitě. Čím (soudobou optikou) méně konvenční umělec, tím přesvědčivější výsledek. Spolupráce s Air zní jako Air, hostování Armina van Buurena jako kterákoli jiná jeho skladba, a to platí i pro většinu ostatních DJs a producentů. Jsou to variace na mnohokrát slyšené a navíc ve většině případů prohlubují nešťastný rys elektronické tvorby, technicistní fascinaci dokonalostí zvuku. Dokonale vysoustružené tvary připomínající spíše doprovod reklamy ale postrádají duši a srdce.

K propojení světů dvou interpretů se Jarre dostal jen ve spojení s jinou legendou Tangerine Dream nebo Robertem Del Najou (polovina Massive Attack). Celkově projektu uškodila absence mladé krve, hudebníků, kteří vnáší do současného sound artu a taneční hudby impulzy stejně čerstvé jako Jarre před desítkami let. Spojení s interprety, kteří mají často i deset let za tvůrčím zenitem, sice funguje marketingově, ale působí jako sterilní retro a někdejší objevitelský rozměr Jarreho tvorby jen rozmělňuje. K posluchačům by se dostala řada jmen, která neznají, která si pozornost zaslouží spíše, pověst interpreta by neutrpěla a novinka by neměla hořkou pachuť featuringových galejí.

Jean Michel Jarre – Electronica 1: The Time Machine
Nakladatelství: Columbia
Hodnocení: 50 %