Zatímco povolání zemědělského inženýra Patrika Holečka rozumí hlavně okruh podobně založených odborníků, jako muzikant se dostal pod kůži početného bluegrassového publika. Ovládá housle, mandolínu, kytaru, kontrabas, i svůj hlas.
„Patrik je skvělý muzikant a výborný zpěvák. Ale hlavně fajn člověk,“ popisuje ho ústecký podnikatel Pavel Cígler, mimo zaměstnání člen bluegrassové kapely Burizon.
Patrik Holeček reaguje na chválu svého umění poněkud vyděšeně.
„Já bych to nepřeháněl. Nemyslím, že jsem výtečný muzikant na něco, spíš takový hráč na všechno, co se hodí ke zpěvu. Myslím hlavně na ten hlas, a to je pro mě to nejdůležitější. Mám rád sdělování zpěvem,“ říká Holeček.
K muzice se dostal poměrně pozdě, ale s o to větším zápalem se do ní pustil. „Dokonce jsem stál o studium zpěvu a kytary v hudebce, ale měli pro mě v nabídce zrovna jen pozoun. U toho bych si fakt moc nezazpíval,“ doplňuje Holeček.
Význam vítězství
Ze začátku hrál z not a s přesvědčením, že musí co nejvíc cvičit. Dnes má pocit, že nic nadřeného nemá takovou váhu, jako moment, kdy muzikant zjistí sám v sobě, co chce vlastně zahrát, a objeví notové záznamy ve své vlastní hlavě.
„Hraní z partu a učení podle not mě pak vlastně čekalo jen jednou. Když ústecké divadlo někdy před šesti nebo sedmi lety potřebovalo do Prokofjevova baletu Romeo a Julie mandolínové kvarteto. Mandolinistů na Ústecku moc není, tak zkusili i mě,“ směje se Holeček.
První kapela, ve které Patrik Holeček hrál, byl ústecký bluegrassový Faktor. V roce 2000 si skupina odvezla z Plzně interpretační Portu.
S tou cenou v našich rukách jsem měl trochu rozporuplné pocity. Na jedné straně radost, na druhé úvaha, jakou má takové vítězství vlastně hodnotu a co bude dál. A doufání, že to přece nemůže být vrchol našeho snažení,“ líčí Holeček.
Následovala pozvání z Farmy Bolka Polívky, od Wabiho Daňka. Dál celkem nic. Patrik Holeček je člověk, kterého pouhé vzpomínky na vítězství neuspokojují. A tak pořád hledá další cíle.
„Rozhodně ale nejsem individualista. Ani trochu. Nemohl bych být sólo herec, muzikant nebo zpěvák, ale ani dělat sólo zaměstnání. Potřebuju kolektiv. Takže cokoli tu říkám, není o mně, ale o týmu,“ upozorňuje Holeček.
Letos hrál s kapelou Dessert na největším Evropském bluegrassovém festivalu ve francouzském La Roche.
„Nádherné vokály! Lid kolem šílel a vytleskával přídavek,“ píše o vystoupení Dessertu Lilka Pavlak na bluegrassovém webu.
Před mnohatisícovým a mnohonárodnostním davem přebírala česká kapela Dessert třetí cenu. „Mně to přijde úsměvné. Po patnácti letech na velkém festivalu a opět cena. Skvělá atmosféra. A já se opět přistihl při úvahách, jaký to má význam,“ přiznává Holeček.
Chce to dobrý tým
Atmosféra vystoupení ve velkém divadle zanechala v Patriku Holečkovi hluboký dojem. „Byl jsem hrozně nadšený. Když člověk stojí v orchestřišti, je na takovém zvláštním rozhraní. Ani na pódiu, ani v obecenstvu. Sledoval jsem dění na obou stranách a představoval si ty, kteří dělají divadlo jako svoji práci. Někde tam mě to asi chytlo,“ vypráví Holeček.
Za většinou kulturního dění ve Verneřicích na Děčínsku stojí sdružení A.KU.S., v němž je Patrik Holeček jednatelem. Když se malíř Martin Kuriš, který je v těch končinách také doma, rozhodl využít svého umění pro loutkové divadlo, sdružení nápad podpořilo. Kuriš sepsal pohádkové příběhy, jejichž vzniku předcházela malba jednotlivých obrazů. Opatřil je scénářem, zhotovil loutky a scénu a také podnítil založení kroužku dětí z místní základní školy, které posléze naučil loutky vodit. Loutkové divadlo Baryk začalo v roce 2008 hrou Marnotratný krejčí. Hudbu k představení složil Patrik Holeček.
„Je radost vidět děti, že se fakt baví. Jen jsem si nebyl jistý, jestli jsem výchovně malinko nešlápl vedle, když vycházely předškolní děti z kulturáku a zpívaly si Když mám žízeň, musím pít, bez piva a vína nelze žít,“ konstatuje Holeček s úsměvem. Je záhadou, co všechno může stihnout jeden Patrik Holeček. Zrovna totiž spěchá na zkoušku divadelního souboru PIK-ART Úštěk, kde je hercem.
Zatím poslední inscenací tohoto souboru je odvážná hra Šest vášnivých žen, kterou PIK-ART uvádí nejen jako svoji, ale i jako českou premiéru. S patřičným úspěchem u diváků i v médiích.
„Pořád platí to, co už jsem naznačil. Všechno je otázka dobrého týmu, který uznává přesnost a zodpovědnost. Pak jdou udělat a stihnout i neuvěřitelné věci,“ dodává Holeček.
