Strmá stoupání a sjezdy. Bahno, kořeny, šutry. To je Král Šumavy | E15.cz

Strmá stoupání a sjezdy. Bahno, kořeny, šutry. To je Král Šumavy

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Redaktorka Sedmičky jela na horském kole krátkou trasu populárního cyklomaratonu.

Největší cyklomaraton horských kol v České republice Author Král Šumavy letos přilákal dva tisíce tři sta čtyřicet pět bikerů. Tisíce jich do Klatov naláká každoročně. Populární závod do svého kalendáře zařazují i osobnosti z různých sportovních odvětví.

Co na tom Králi je? Proč je to mezi cyklisty takový pojem? Proč o něm všichni mluví s takovým respektem? To na vlastní nohy zjišťovala za řídítky horského kola redaktorka Sedmičky Yvetta Musílková. Vydala se na pětačtyřicetikilometrovou královskou trasu.

Jeďte si svým tempem

„Nejhorší budou jen stoupání pod habartickým Barákem, pak z Chlistova na Boudovku a z Neznašov nahoru ke Křížku. Jinak je to na pohodu. Zbytek se jen povezete,“ předpovídal mi Václav Vachtl, majitel Cyklosportu Pit - stop na Rybníčkách v Klatovech, který mi ochotně na královské svezení půjčil krásné horské kolo, za což mu patří můj dík.

To moje těžké by se totiž, jak jsem pak zjistila, na královské ježdění ani trochu nehodilo. „Víte co máte dělat, když za vámi někdo zařve pravá nebo levá,“ ptal se mě. „Netuším,“ špitla jsem. „Pravá znamená, že vás zprava předjede, tudíž vy musíte uhnout doleva. A naopak,“ vysvětlil mi. „Jeďte si svým tempem,“ poradil.

„Ale raději vám dám něco kvůli křečím. Jednu lahvičku vypijte večer, druhou ráno hodinu před startem. To si dejte také tuhle kofeinovou šlehu. A také se vám budou určitě hodit energetické gely a tyčinky,“ zasvěcoval mne do alchymie. Kolo mám, zázračné lahvičky také. Tak ještě k prezenci. Pyšně si nesu tabulku s číslem 1441 a svým jménem domů.

Předstartovní horečka

Hodinu před startem jsem vyrazila na klatovské náměstí. Tam už ovšem byli snad všichni. „Kam já se jen vejdu,“ vyděsila jsem se. Trošku mě vyvedla z míry i přítomnost mých nejbližších, jakoby přišli navždy se rozloučit. Na náměstí jsem se potkala s největší hvězdou cyklomaratonu lyžařem Lukášem Bauerem, vyfotila se s ním a šla hledat místo ke startu.

„Mami, hlavně si zapni přilbu,“ nakazoval mi starostlivě můj patnáctiletý vodič Tomáš. S rychle ubíhajícími minutami ze mne nervozita spadávala a když pořadatel ohlásil minutu do startu, zmocnila se mne obrovská touha závodit. Představovala jsem si startovní drama, jak šlápnu do pedálů a početné publikum bude zírat.

Start! Jenomže. Než se dal celý balík do pohybu, to trvalo pěknou chvíli. A mé představy byly fuč. Celé náměstí jsem já i spolu se zbytkem bahňáků, jak se bikerům také říká, jen procupitala. Trvalo deset minut minut než jsem se vydala na trať.

Krize přišla brzy

Asfaltová silnice nás vedla do Čínova, Lažánek a dál směrem na Kosmáčov. První stoupání. Ostřílení bikeři tvrdili, že je to jen zvlněná rovinka. Jenže já funím jako medvěd a chci slézt z kola. Všichni kolem mě šlapou. Ohlížím se. I za mnou. Každý jede. A můj vodič se zásobami gelů a drinků je v nedohlednu. Nemůžu sesednout, to by byla ostuda. Vždyť jedu v barvách Sedmičky. Kousnu se a zarputile šlapu dál. Konečně horizont. Zvítězila jsem. Ale kdepak. To byl jen začátek.

Najeli jsme do terénu. Nádherný byl pohled na pestrobarevného hada mizícího v lese. Oči se mi ale zakalily hned mezi prvními stromy. Stoupala jsem pod Barák krpálem v bahně mezi kořeny a šutry. Šlapala jsem po svých, ale tady už jsem nebyla jediná. Ten kopec byl nekonečný. Ale na jeho konci byla odměna. Dlouhý sjezd po asfatce ze Zdebořic do Číhaně.

Vrtulník neletěl pro mě

V Číhani byla první občerstvovačka. Nasoukala jsem do sebe banán, doplnila tekutiny a vydala se dál. Hned za vsí pořadatelé uklízeli koberec z banánových slupek, který na cestu položili bikeři a ptali se, jak to šlape Sedmičce. „Ten kopec byl děsnej,“ odpovídala jsem po pravdě.

„To ještě nic nebylo,“ varovali mě. „To nejhorší teprve přijde,“ dával jim za pravdu situace znalý spolubojovník biker. Ale já si myslela své. Jenomže peklo mě opravdu teprve čekalo. Další neskutečné stoupání. Sleduji čas. Hodina a tři čtvrtě, to už je nejrychlejší z krátké trasy v cíli. A já teprve na šestnáctém kilometru. Zvoní mi telefon.

„Já slyšela vrtulník. Takže neletěl pro tebe,“ ujišťuje se maminka. Konečně také rovinka a sjezd do Chlistova. Stoupal jsem si do pedálů, připravili prsty na brzdy a hurá dolů. Jenomže ouha. Hned první kořen mou pouť zastavil. Nalétla jsem na řídítka.

„Jsi oukej,“ stará se projíždějící biker. „Jasně,“ statečně se slzami v očích tvrdím. Vyvázla jsem jen s odřenými stehny. A dál z kopce přes les nad Chlistovem kolo vedu. Na návsi je další občerstvovačka. Cpu se rozinkami, banány, a pomeranči. Piju jontový nápoj. Po chvíli znovu sedám na kolo. Ne! Směrovka mě žene do dalšího kopce. Kolo do stráně tlačím, závidím pasoucím se kravkám.

Měla jsem parťačky

Začíná les a mě divně píchá střídavě ve stehnech. Krpál ještě zešikměl. Křeče. Šílená bolest. Končím. „Kde jsi, pojď už,“ přemlouvá mě můj mladý vodič. Na jazyku mám hodně jadrná slova. „Už nikam nejdu. Končím,“ řvu na něj a odhazuji kolo.

Urputná bolest sice po chvíli pominula, ale křeče se nakonec staly mými parťačkami až do cíle. Na další kilometry nejkratší královské trasy si vzpomínám už jen hodně matně. Trošku mě probrala ledová voda v brodu u Neznašov, ale stoupání za Černými kravami mě zase dostalo do jakéhosi delíria. Najednou jsem byla v cíli. Konečně.

Byla jsem šťastná a bylo mi úplně fuk, že jsem jela pět hodin. Já to dokázala. Překonala jsem sama sebe. A jaký byl Král Šumavy? Musím dát za pravdu pořadateli Janu Antalovi. Král Šumavy se musí zažít.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video