Jako dítě jsem se každý podzim těšila na Dny Přerovských strojíren.
Podniku, ve kterém pracoval můj děda, táta i máma, většina jejich známých a velká část rodičů mých kamarádů. Procházeli jsme dílny a potkávali sousedy z našeho sídliště, které stavěly strojírny pro své zaměstnance. A taky jsme zdravili známé z podnikových jeslí, školek, rekreací a táborů. Domů jsme si pak nosili hotové poklady: vlajky, mávátka, odznaky, balónky, ale i zakroucené špony a piliny pro křečka. Ve vzpomínce se ještě objevují i párky za tři koruny a sodovka za sedmdesát haléřů, které podniková kantýna nabízela. Strojírny byly holt za socialismu pojem. Kdo tam nepracoval nebo tam neměl svého příbuzného, ten snad ani nemohl být Přerovan.
