Diváci televizních seriálů z nemocničního prostředí mohou nabýt dojmu, že zdravotní sestra je většinou mladá koketa, která se zajímá jen o to, jak se chytit nějakého doktora. Padesátiletá Marie Marková z brněnského Národního centra ošetřovatelství a nelékařských zdravotních oborů se snaží takový mýtus vyvrátit. A zdůrazňuje, že sestřičky nejsou jen „služky lékařů“.
Nejen díky tomu Marková postoupila do finále ankety Sestra roku 2009, kterou už podesáté vyhlásila redakce časopisu Sestra. Brňanka se mezi nejlepší sestřičky dostala jako jediná z celé jižní Moravy. V kategorii Sestra ve výzkumu a vzdělávání zvítězila díky projektu, do něhož se zapojilo pět evropských států.
„Spolupracovala jsem na projektu e-learning neboli on-line vzdělávání sester a ošetřovatelů. Ti mohou nově studovat doma i při zaměstnání. Projekt má tu výhodu, že se díky němu zkracuje výuka. Z šesti týdnů stačí čtyři,“ přibližuje Marková.
Medicína a zdravotnictví ji zajímaly už od dětství. „Fascinovaly mě bílé pláště, čistota a rituály doktorů. To, jak všechny nástroje podávají hygienickým způsobem. Na školu jsem proto šla s ideály, které jsem ani po mnoha letech v praxi neztratila,“ říká žena, jejímž hlavním posláním je předávat znalosti nové generaci zdravotních sester a ošetřovatelů.
První angažmá měla Marková v porodnici v brněnské Polní ulici. Psal se konec sedmdesátých let minulého století a v tehdejším Československu vrcholil babyboom. „V té době bylo všechno jinak. Děti se matkám pár minut po porodu odvážely na novorozenecké oddělení. U maminek byly jen při pravidelném kojení. Mnohokrát jsem zažila dramatické chvilky v podobě překotných porodů, ale i tak to byla nádherná práce,“ vzpomíná Marková.
Po třinácti letech mezi miminky změnila působiště. Přešla k nukleární medicíně. „Bylo to rizikové pracoviště, protože se tam pracuje s radioaktivním materiálem. Nosili jsme dozimetry a radiační zátěž si neustále měřili. Právě díky přístrojům jsme se také dozvěděli, že přes Brno plul po havárii v atomové elektrárně Černobyl radioaktivní mrak. Byl zrovna První máj 1986. Lidé byli v průvodu a opalovali se na trávě. A v ní bylo radioaktivity nejvíc,“ vypráví lékařka.
Postrach? Zlomený nos
Než se dostala ke svému současnému zaměstnání, okusila i práci na jednotce intenzivní péče. Tedy na místě, kde se denně bojuje o lidské životy. „Pracovala jsem na oddělení ORL – ušní, nosní, krční. Záchranáři tam vozili nejčastěji pacienty s úrazem hlavy a dýchacími problémy. Neradi jsme sloužili na silvestra, protože v ten den je nejvíce rvaček a přeražených nosů. Byť je to prkotina, zlomený nos se léčí nejhůře. A taky to pacienty nejvíc bolí,“ upozorňuje Marková.
Zatím posledním posláním finalistky Sestry roku 2009 je vzdělávání. Snaží se o to, aby si sestry zvyšovaly kvalifikaci a specializaci ve zdravotnických oborech. Chce také zvýšit prestiž povolání, které podle ní stále ještě u některých lidí nemá dostatečné renomé. „Zdravotní sestra je perspektivní povolání, ale mnohé ženy u něj bohužel dlouho nevydrží,“ mrzí Markovou.
Říká, že zdravotní sestry musejí svou práci dělat s láskou. „Většina sester má srdce na správném místě. Jenže v praxi vyhoří, mají toho moc. Poučí se většinou až ve chvíli, kdy nemocniční péči zažijí na vlastní kůži. Onemocní a leží na lůžku. Pak jim teprve dojde, že pacient asi nechce slyšet chichotání a povídání si o tom, kde byla která sestra o víkendu na diskotéce,“ říká žena, která se řídí životním krédem své bývalé profesorky ze zdravotnické školy: Pacient spíše odpustí nešikovné ruce, než studené srdce.
