Ráno si nalejete sklenici vody. Horká voda má skvělou chuť a rozproudí vám krev v těle. Odkud do vaší pražské sklenice dotekla? S největší pravděpodobností z přehrady Švihov na Želivce. V trubce přes čtyřicet let staré z místa více než padesát kilometrů daleko od Prahy. Dočista filtrovaná a na cestu dezinfikovaná chlorem, jedna kapka chloru na 200 litrů vody.
Do té sklenice se sbíhají příběhy a všechny souvisejí s naším bytím a nebytím. Předně jsme se z téhle samé vody někdy před 450 až 400 miliony let vyplazili v podobě jakýchsi obojživelných úhořů ven na pevninu. O mnoho milionů let později jsme si ještě možná prošli fází nahoty v ráji, proradným hadem, nakousnutým jablkem ze stromu poznání a expatriací z ráje. Dnes jsme tu a jen díky vodě. Pořád je jí v nás zhruba 70 procent, v dětech o něco více, v ženách o něco méně. Už když nám o procento ubude, přestáváme fungovat šťastně a při dvou procentech ztráty začínáme silně žíznit.
Veškerá nosná střediska civilizace vznikla podél řek, všechna hlavní města, která si představíte. Bez mnohých řek by nevznikla, Egypťané i Číňané byli na svých veletocích závislí. Zakomponovali jsme vodu do všech svých náboženství, potřebujeme ji na cestu k Bohu. Proto se hinduisté noří do Gangy, židé do mikve a křesťané do jakékoli vody, která je pokřtí a smyje z nich prvotní hřích. Patříme ke šťastnějším zemím, vodu máme před očima, teče nám z kohoutků, a když nám o povodních z přívalových dešťů protéká náměstím, máme dojem snad až přílišné hojnosti. Ovšem je to jen zdání. Vloni jsme prožili v dějinách měření nejteplejší rok. Pršelo jindy a jinam, než mělo, a studny začaly vysychat i v Krkonoších. Začali jsme mluvit o suchu. Máme méně vody. Sice nechodíme s kanystry pro vodu do dálky, ale jestli se v našem chování vůči vodě něco nezmění k lepšímu, možná…
Česká republika se rozkládá na rozvodí, nepřitéká k nám žádná větší řeka, která by vodu přinesla. Je to přesně naopak, veškerá voda odtéká pryč jako ze střechy. Nemáme pobřeží, takže ani odsolovat nemůžeme. Mimochodem, podívejte se na TED Talks na řeč inženýra Fahada Al-Attiyi, který má na starosti zásobování Kataru potravinami. Je to země, kde odsolují 100 procent své vody a 90 procent potravin dovážejí. Je to asi dechberoucí technologický úspěch, ale lehce děsivý. Jediný způsob, jak se k nám do české krajiny voda dostane, je s deštěm. A my bychom měli dělat vše pro to, abychom ji tu co nejdéle udrželi. V minulém století jsme dělali opak, vysušovali mokřady, narovnávali koryta řek, nejraději bychom bývali odvedli vodu z okapu rovnou do moře.
Dnes vlastně nevíme, kde dřív začít vodu chránit a udržet si ji. Deset procent plochy našeho státu ale pokrývá beton a asfalt včetně střech budov, to je všechno plocha, kde se voda nemůže vsáknout a je odvedena do kanalizace. Tak jako voda na loukách, polích, zahradách a v lesích dokáže při vypařování ochlazovat krajinu, beton a asfalt dělají pravý opak.
Když půda nemá vlastníka
Mohli bychom vodu zadržovat v zemědělské půdě, kde ji stejně potřebujeme nejvíce, a v lesích. Sázením plodin, které nebudou mít mělké kořeny, vysazováním stromů a remízků, budováním tůní. Každý, kdo má půdu, by to mohl udělat. Ovšem tomu brání zvláštní nastavení vlastnictví půdy. Na většině české půdy hospodaří totiž nikoli její vlastník, ale nájemce. V restitucích se půda rozparcelovala na malá políčka, která si hromadně pronajalo pár nájemníků. A jak mi před rokem řekl jeden hydrobiolog, nezapomeňte, že nikdo nemyje půjčené auto. Stejně tak nájemci nad poli, která jim nepatří, těžko budou spřádat plány na půl století dopředu, budovat tůňky a nechávat půdu odpočinout. Kdepak.
Ve městech chybějí zelené plochy, kde by se voda ještě dokázala přirozeně vsáknout a posléze za horkých dní ochlazovat přilehlé ulice. Zatímco betonové a asfaltové plochy fungují jako akumulátory a teplo sálají dlouho do noci, parky, zahrady a stromy jsou přirozená klimatizace. Za chybnými kroky je často na začátku jen jednoduchá vidina rychlých peněz, a tak lidé prodávají své zahrádky developerům, kteří pak mezi domy staví další s vášní pro hru tetris. Velká frajeřina by přitom byla, kdyby developeři skupovali půdu ve městě a pak na ní nic nepostavili. Prostě ji nechali zelenou. Nezní to jako dobrý byznysplán, ale v budoucích staletích budou zajisté takoví vizionáři blahořečeni.
Vlastně jde o tři věci, které se nám globálně staly. S proměnou chování počasí se proměnila distribuce vody na planetě, je nás na ní víc s většími nároky a za třetí, znečišťujeme si ji, jako by se nechumelilo. Do roku 2050 budou dvě třetiny obyvatel planety bydlet ve městech. Nejčastěji se tam ovšem budou stěhovat v rozvojových zemích, kde budou stále citelněji přibývat slumy, chybět kanalizace a především se nebude dostávat pitné vody. V roce 2010 přijalo Generální shromáždění OSN rezoluci A/RES/64/292, která přiznává lidem přístup k bezpečné a čisté pitné vodě a hygienu jako lidské právo, jež je zásadní pro plnohodnotný život. Rezoluce je rezoluce, ale mraky ani oceánem to asi moc nepohne.
Z hromady čísel OSN týkajících se vody, je jich pár skutečně zajímavých. Už v roce 2025 budou mít dvě třetiny zemí problém s nedostatkem vody. S rozvojem zemí a nárůstem populace vzroste i spotřeba nebo lépe potřeba vody o 55 procent. Voda teče našimi žilami, průmyslem i krajinou a neexistuje jediný živý organismus, který by se obešel bez vody, přesto 80 procent odpadní vody ve světě teče do přírody bez jakéhokoli čištění. Znehodnocené zásoby vody se skrývají za kdečím. Je to bolest vědění. Je třeba i za půvabnými květinami. Květinářský byznys znamená dovoz květin do Evropy z Afriky, především Keni, kde se květiny po celou dobu svého růstu takřka koupají v chemikáliích. V oceánech se prohánějí hejna ryb plných těžkých kovů. A to si představte, že mezi informovanými existuje ještě pořád spousta lidí, kteří jedí tuňáky. Nikoli z životní potřeby, ale čistě pro chuť, ač se už bez pochybností ví, že jejich druhy jsou v ohrožení. Do řek a moří také odtéká voda horká, takže tepelně znečištěná od ochlazování kdejakého reaktoru.
Ujasněme si, že vody celkově na planetě méně není, mimo Zemi se nevypaří. A jestli se začne vypařovat mimo planetu, tak jdeme s ní. Voda se nám však přesouvá na jiné kontinenty. Mraky přicházejí jindy a jinam. Vody dost je i není. Pokrývá sice tři čtvrtiny planety, ale 97 procent vody je slané a další dvě procenta jsou (zatím) zmrzlá v ledovcích. Na sedm miliard lidí tedy zbývá jedno procento sladké vody. Nejvíc vody na světě se přitom leje do zemědělství, je to až 70 procent s výraznými odchylkami podle jednotlivých zemí. Dalších 20 procent si bere průmysl v rozvinutých zemích. Zbytek používají domácnosti, přičemž tři čtvrtě miliardy lidí nemá ke kvalitnímu zdroji vody přístup.
V roce 2000 byla poptávka po čerstvé sladké vodě dvojnásobná proti 80. letům. Z pikantních čísel OSN vyplývá, že do roku 2025 budou lidé využívat 70 procent veškeré dostupné sladké vody. Můžeme počítat dál… Musíme začít šetřit, i my na střeše Evropy.
Pitná voda do záchodu
Dva studenti University of East Anglia v Norwichi přišli s nápadem, který by mohl Anglii ušetřit až 720 milionů litrů vody ročně. Debs Torrová a Chris Dobson před dvěma lety rozjeli po univerzitách svéráznou kampaň nazvanou Go with the Flow (Plyň s proudem). Podstata tkví ve zvyku Angličanů každé ráno se osprchovat. Debs a Chris v kampani přemlouvali studenty, aby namísto ranní toalety a následné sprchy čurali rovnou při sprchování. Když se jich připojí 15 tisíc jen z jejich univerzity, výše zmíněné množství vody o objemu 26 olympijských stadionů je doma. Je to lehce na hraně, ozývaly se protihlasy s tím, že západní civilizace má náskok právě a jen díky vysoké hygieně. Nechť, ale rozehrává to důležité téma uctivého a šetrného přístupu k vodě. Vystoupali jsme ve vymoženostech tak vysoko, že splachujeme záchod a myjeme auta pitnou vodou.
Těžko naše ušetřené litry na toaletě pomohou žíznivým dětem ve vyprahlých afrických zemích, ale jde o nastavení myšlení. V Americe mají rčení, že když je člověk zvyklý na privilegium, rovnost mu připadá jako útlak. Šetření vodou v nás může zpočátku vyvolávat podobný pocit. Ale nejsme přece hloupí. Musíme o vodu pečovat, nejde o její osud, jde o ten náš.
