Přátelí se s písničkářkou Suzanne Vega i s bratrem Paula McCartneyho. A během svých populárních rozhovorů, které nově vede každý měsíc v olomouckém Divadle hudby, se David Hrbek setkává s různými typy hostů. „I ty největší zahraniční hvězdy jsou většinou pohodoví lidé,“ říká Hrbek.
Máte během vašich talk show v rukávu otázku, kterou rád pokládáte a na kterou hosté hledají odpověď?
Vždycky se snažím o to, aby zazněly tři nebo čtyři otázky, o kterých člověk musí hodně přemýšlet. Jsem pak zvědavý, co dotyčný odpoví. Rozhodně není dobře dávat takové otázky na začátek. Host se musí nejprve takříkajíc rozehřát a pokud by musel hned odpovídat na těžké věci, mohlo by ho to zastrašit.
Můžete uvést konkrétní příklad takové otázky?
Například, „kdybyste mohli pojmenovat po někom nově objevenou planetku ve vesmíru, po kom by to to bylo?“ Je zajímavé, jak k této otázce hosté různě přistupují. Někdo řekne, že o tom nikdy nepřemýšlel a že je to strašně důležitá otázka, kterou si musí důkladně promyslet. A pak jsou hosté, kteří vypálí od boku jméno. Anebo naopak řekou, že nevědí.
Váš bratr Daniel je šéfem Švandova divadla, zatímco vy jste známý hlavně jako spisovatel a moderátor. Projevovaly se tyto role už v dětství?
Jsme velmi rozdílní. Brácha je spíš racionální typ, který musí mít vše promyšlené, zatímco já jsem chaotik. Pamatuji si, že když mně bylo zhruba deset a bráchovi sedm let, secvičovali jsme divadlo pro rodinu. Jmenovalo se Divadlo Na koberci, samozřejmě po vzoru Divadla Na zábradlí.
Jak váš společný projekt vypadal?
Vždycky jsme sepsali program a nazkoušeli jsme pár krátkých scének ze života naší rodiny. Scénu jsme si pak nasvítili lampičkami. Sehráli jsme takhle asi tři různé skeče. Byla to vždycky premiéra a derniéra v jednom.
Jak se tato vaše raná spolupráce odehrávala? Vystupoval jste z pozice staršího bratra jako vedoucí?
Tak to vůbec ne. Brácha byl vždycky dominantnější. On je energický, kdežto já spíše flegmatik. Takže to vždycky bylo v režii bráchy. Inscenace zkrátka byla v nejlepších rukou.
Pokračovali jste pak ve spolupráci?
Později jsme spolu napsali dvě hry. Jednu pod vlivem Semaforu. Jmenovala se Revue z kufru a byl to vlastně muzikál. Představení se ale nikdy nehrálo. Pak jsme napsali veršovanou hru na základě jedné z povídek Dekameronu od Boccaccia, kterou jsme také převedli do veršů. Tomáš Hanzlík z ní mnohem později vytvořil dětskou operu. Když jsme byli s bráchou starší, napsali jsme ještě hru V síti.
A ta se hrála?
Hrála. V divadle V Celetné v představení, kterému se říkalo Nočník, protože začínala v jedenáct v noci a končit musela před půlnocí, aby diváci stihli poslední metro nebo tramvaj. No a teď shodou okolností tuto hru přepracováváme k dalšímu možnému uvedení.
Prali jste se spolu někdy?
Jako koně! Samozřejmě jen když jsme byli malí, teď už ne. Byly to prudké hádky a rvačky. Rozbili jsme u toho spoustu nádobí, prosklené dveře a často jsme po sobě házeli různými předměty.
Jak v těchto situacích reagoval tatínek?
Ten zasahoval až na pokyn maminky. Do té doby mu to bylo jedno, ale spíš to nevnímal, zahloubaný do knih. Pořádné rvačky se ale stejně odehrávaly většinou odpoledne, když ještě nikdo nebyl doma. Jednou jsme rozbili secesní vázu a bylo nám jasné, že je to průšvih. Tak jsme šli za maminkou do školy, protože jsme to chtěli mít co nejrychleji za sebou. Řekla nám, ať jdeme domů, že si to pak vyřídíme. A to jsme věděli, že je opravdu zle.
Jak to dopadlo?
Někdy se otec dopálil k nepříčetnosti a dostali jsme prakrem přes prdel. Měli jsme občas drsnou výchovu. Ale láskyplnou.
Mluvili jsme o vašich prvních dramatických pokusech. Co vaše první talk show?
To se urodilo počátkem devadesátých let. Pracoval jsem tehdy v nově vzniklém nakladatelství Votobia, kde jsem vedl edici divadlo. Řekl jsem si, že by bylo dobré, aby se lidé mohli s divadelníky přímo setkávat. Uskutečnilo se pak asi pět večerů v kavárně v Křížkovského ulici, posledním z těchto hostů byl David Vávra.
Takhle jste se dostal k napsání knihy Šumný Vávra?
Přesně tak. Nabídku jsem dostal od kamaráda Pavla Šaradína, který tehdy spolupracoval s nějakým nakladatelstvím. Nakonec jsem knihu paradoxně nevydal u něj, ale u Jan Dvořáka, „objevitele“ divalda Sklep. Díky té knize jsem pak dostal nabídku psát rozhovory pro Reflex.
Děláte Scénické rozhovory s osobnostmi v pražském Švandově divadle i v olomouckém Divadle hudby. Spatřujete v tom rozdíl?
Spočívá v tom, že Praha je, na rozdíl od Olomouce, kulturně přesycená, takže se pořad DH v DH, jak jsme ho nazvali, snadněji propaguje.
Dodnes kolují historky o tom, jak jste coby učitel angličtiny na Slovanském gymnáziu dovedl přímo do učebny legendárního amerického básníka Allana Ginsberga. Jak jste to dokázal?
Rád se seznamuji s novými lidmi, ale Ginsberg byl pro mě hvězdou už v mých patnácti letech. Později, když jsem studoval anglistiku, byl mým pedagogem profesor Jařab, který byl osobním přítelem Ginsberga. Koncem osmdesátých let pořádal utajené večerní přednášky o tom, co oficiálně příliš učit nemohl, nebo čemu nemohl věnovat v hodinách dostatek času. Scházeli jsme se pravidelně a mě tato setkání nadchla. Později, když se stal Jařab rektorem univerzity, pozval Ginsberga dvakrát do Olomouce. Podruhé to bylo v třiadevadesátém roce a právě tehdy básník vystoupil i na gymnáziu.
Musel jste ho přemlouvat?
Šel jsem za ním a řekl mu, že jsem učitel a moji studenti by ho hrozně rádi poznali. On okamžitě souhlasil a řekl mi, že moc rád přijde. Tak jsme ho přivezli a uskutečnilo se nezapomenutelné setkání. Herec Mikuláš Pánek četl nejprve českou verzi jeho básní, a poté přečetl Ginsberg originál. Pár bývalých studentů už mi řeklo, že jejich největší zážitek ze střední školy bylo právě tohle setkání s Ginsbergem.
Přátelíte se už několik let s písničkářkou Suzanne Vega. Je pravda, že jste ji seznámil s Václavem Havlem?
Napsal jsem zkraje roku 2006 Suzanne, že kdyby se chtěla s Václavem Havlem seznámit, bylo by to možné. Předem jsem si ověřoval v Havlově kanceláři, zda by měl o setkání zájem. Suzanne nadšeně odepsala, že má ráda Havlovy hry a jeho eseje a že by ho určitě ráda poznala. Setkání dopadlo dobře. Původně se měli setkat při obědě, ale v ten samý termín pozval Havla na oběd Klaus a bylo mu blbé Klausovo oficiální pozvání odmítnout. Navrhl proto společnou snídani. A k té také nakonec došlo. Zafungovalo to výborně a od té doby pokaždé, když se sem Suzanne chystala, pověřila mě koordinací jejich setkání. A já jí dělal garde. Plánovali jsme i jejich setkání na loňském koncertě Vegy ve Velkých Pavlovicích, ale k němu už nedošlo. Netušili jsme, že je Václav Havel tak nemocný.
Chovají se známé osobnosti při osobním neformálním kontaktu jako obyčejní lidé, nebo jste se setkal i s nepříjemným překvapením?
Kromě jediného případu negativní zkušenost nemám. Naopak, když se jednalo o mediálně známé hosty, v naprosté většině to byli velmi příjemní lidé. Včetně zahraničních hvězd.
S kým ze zahraničí jste se obzvlášť sblížil?
Určitě je to fenomenální kytarista Tommy Emmanuel, který byl naprosto neuvěřitelný. U něj má člověk od první minuty pocit, že se s ním zná roky. Moc rád vzpomínám na Mika McCartneyho, bratra Paula, který přijel s manželkou a tchyní do Prahy a strávil tam tři dny za naší asistence. A také to je Klaus Voormann, který má přijet opět letos v červnu do Švandova divadla. V roce 1960 se skamarádil s Beatles v Hamburku a v šestašedesátém roce pro ně navrhl obal na album Revolver. Dostal za něj svou první Grammy. Bylo to tehdy poprvé, kdy se udělovaly „gramofonky“ za výtvarné řešení obalu. Zároveň hrál na basu ve slavných kapelách, i na téměř všech sólových Lennonových deskách, včetně slavného alba Imagine.
Ptal jste se ho, kde má schované gramofonky, které při ocenění dostal?
Viděl jsem je, když jsem byl na návštěvě u něj doma. Byly rozbité! Jeden měl odpadlý štítek a druhý zlomenou troubu. Ptal jsem se, proč jsou zlomené. On jen pokrčil rameny a prohodil, to víte, děti si hrály.
Je čas na těžkou otázku. Kdybyste měl možnost pojmenovat po někom nově objevenou planetku, koho byste si vybral?
Bezprostředně mě napadá jméno Václav Havel. Planetku bych pojmenoval po něm.
DAVID HRBEK
• Narodil se v roce 1968.
• Vystudoval češtinu s angličtinou na olomoucké univerzitě.
• Sedm let učil na gymnáziu.
• Od roku 2000 pracuje v Muzeu umění jako lektor animací.
• Moderuje Scénické rozhovory v pražském Švandově divadle a pořad DH v DH v olomouckém Divadle hudby.
• Vydal tři knižní rozhovory a knihu povídek Dvacet zářících drahokamů.
• Napsal libreta ke třem operám a celovečernímu muzikálu.
