Byl známý svým živelným přednesem a tím, že se nedržel osnov. Jako součást výuky bral i to, když nutil studenty k asistenci při výzkumu Jordánu. Známá táborská osobnost první republiky, učitel, ale především nedoceněný vědec Rafael Maria Boušek.
„Byl malé postavy, nosil tříčtvrteční kabát a z kapsy mu vždy koukala fajfka,“ tak na Bouška vzpomíná jeden z tehdejších studentů gymnázia v Táboře. „Mě bohužel neučil, ale od kamaráda, který měl to štěstí, jsem dostával detailní informace o jeho svérázném přístupu k výuce,“ vypráví dnes pětaosmdesátiletý muž.
Naučil i bavil
Kvůli zmiňovanému výzkumu Jordánu si prý učitel objednal bytelně zhotovenou pramici. To aby se mu do ní vešly vědecké aparáty. Za vesly se potili samozřejmě studenti. Byli ale nadšení. Zpestřoval jim totiž bádání různými historkami. „Třeba jim vyprávěl, že pramici dal jméno Ines, po ženě svého života, kterou poznal ve Španělsku,“ říká s úsměvem, pamětník.
Jiná historka se zase váže na jeho údajné členství u Svobodných zednářů. Po svatbě s číšnicí z hotelu Grand začal nosit symbolická pouta. Slib cechu ho totiž údajně zavazoval, nikdy se neoženit. „Pouta byl trest, za to, že ho nedodržel. Studentům pak říkal, jak za ním přijel o půlnoci ze Španělska kurýr na běloušovi a pouta mu předal,“ vypráví tehdejší student.
Jak byl Boušek oblíbený u studentů, tak ho v lásce neměli jejich rodiče. „My všichni postižení rodiče, prosíme vás touto cestou, zda byste nemohl působiti na pana profesora Boušku, aby si vzal zdravotní dovolenou. Pan profesor je možná učenec, dovede i pěkně vykládat, ale zkoušet rozhodně ne. Učebných osnov se jistě nedrží a je mu lhostejné, vykládá-li dějepis místo zeměpisu a při přírodopise shrne nauku o člověku se zvířectvem v učený problém, bez ohledu na malého primánka,“ tak zní úryvek z dopisu, ve kterém si na vědce stěžují podráždění rodiče řediteli gymnázia.
S oblibou do výuky zahrnoval i základní poučení o sexu. Tím dráždil ještě víc. „V té době byly věci o sexuálním životě tabu a matičky si potom hned stěžovaly,“ vzpomíná s úsměvem bývalý student gymnázia.
Pro vlastní povzbuzení užíval Boušek morfium. „Nebylo to v té době nic zvláštního. Už tenkrát bývalo moderní, že ženy například nenápadně šňupaly v kavárnách kokain,“ uvádí pamětník.
Z problémů u místní společnosti mu snad pomáhali vybřednout Svobodní zednáři. „Podle mě například zařídili, aby se o něm rychle napsalo ve významných novinách. Když bylo nejhůř, tak například v Českém slovu vyšel článek o pronásledování nevinného profesora v Táboře, a problémy utichly,“ vysvětluje pamětník.
Boušek byl ale hlavně vědcem
, který měl spíš učit na vysoké škole. Vědě také obětoval většinu svých peněz, spadl do dluhů, ze kterých už celý život nevyváznul. Několikrát mu na reálce kvůli exekučnímu řízení pozastavili plat, aby tak mohl dluhy splácet. Peněžité výpomoci na vědeckou práci se přitom dočkal málokdy, i když o ni stát vytrvale žádal.
Vydal odborné knihy, mino jiné Jedový aparát hadů ve světle dosavadních výzkumů, s přesným rozborem ústrojí hadů a přehledem jedů i protijedů. Z Brazílie mu dokonce poslali k prozkoumání v té době neznámého hada, později označeného jako Trimeserus (Lachesis) Cotiara. Napsal o něm vědeckou práci, a protože zdědil výtvarný talent po otci, opatřil ji, stejně jako další svá díla, vlastními ilustracemi.
Nechal se uštknout
Ve vile na Starém městě měl vlastní vědeckou laboratoř. Sám na sobě zkoušel i účinky hadího uštknutí například brejlovcem, chřestýšem jihoamerickým nebo zmijí.
Držel také primát v uštknutí africkou mambou na území Evropy. Tiskem nejdřív prolétla zpráva, že asistenta glasgowského obchodu se zvířaty uštknul nebezpečný had. „Na jeho záchranu bylo rychle telegrafováno do Londýna o serum, šílenou rychlostí honila auta expresní vlak, aby sérum došlo do Londýna včas,“ tak psali o případu v novinách Český jih.
Rafael Boušek, ale už před tím popsal na stránkách Vědy přírodní, jak ho mamba uštkla také. A to při vybalování, když mu přišla na objednávku z ciziny. „Kousnutí bylo sice bolestivé, ale další průběh skoro žádný. Kromě trochu závratí, jež asi za hodinu pominuly,“ píše Boušek. Měl za to, že má asi větší imunitu, díky dalším uštknutím hadů, jak se s nimi neustále zaobíral. Tentýž had ale kousl druhý den psa, který za patnáct minut pošel. Český herpetolog přesto tvrdil, že celý případ je přehnaný.
Většinu svých děl vydal Boušek vlastním nákladem. I Dějiny herpetologie v zemích českých a jejich názvosloví.
Byl členem vědeckých společností v Římě, ve Stuttgartu nebo v Berlíně. Publikoval například ve vědeckém časopise Mikrokosmos, vycházejícím ve Stuttgartu.
V roce 1941 odešel do důchodu. Byl vidět často v hostincích a dožil v domově důchodců v Chýnově. „Co já vím, tak si až do konce života udržel duševní svěžest. V Chýnově pořádal přednášky o vědě, svém životě i cestování po světě. Je jen škoda, že si jeho schopností a talentu celý život nikdo pořádně nevšiml,“ uzavírá vzpomínky pamětník.
