Svůj ksicht mám, protože jsem nikdy nikoho nenapodoboval | E15.cz

Svůj ksicht mám, protože jsem nikdy nikoho nenapodoboval

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Slovenský bluesman Noro Červenák se zabydlel v Táboře. Z jihočeského města se zvládá věnovat zvolenské kapele ZVA 12-28 Band i zpívat písně pro filmy režisérky Alice Nellis.

Ani kvůli klidnému zázemí pro tvůrčí práci ani kvůli krajině plné rybníků. Mnohem prostší důvod měl čtyřicetiletý muzikant Noro Červenák ze Slovenska, aby se před dvěma lety usadil v Táboře.

Tehdy přijel hrát na Dny slovenské kultury do klubu Orion. A jeho auto mu vypovědělo službu zrovna před klubem, a tak už ve městě zůstal. Jak sám říká, nic mu v Táboře nechybí a necítí se v něm ani jako cizinec. „Vlastně tu už dva roky opravuju auto,“ usmívá se muzikant ve své oblíbené hospodě U Lva.

Na Slovensko vás zpět netáhne stesk ani závazky?

Vždycky jsem trochu toužil opustit rodný kraj, ale sílu jsem nesebral. Toto přišlo příjemně náhle. Jediný závazek, který mám na Slovensku, je moje kapela. S tou mi to už dva roky funguje, i když jsem pět set kilometrů daleko.

Kde jste vyrůstal?

Uprostřed lesů za malou vesnicí poblíž Zvolena. Otec byl správce chatového komplexu, pionýrského tábora. Někdo má jeden tábor za život, já měl tři turnusy ročně. Teď bych ocenil bydlet někde na samotě.

Dřív tomu tak nebylo?

Tehdy jsem hrál hokej a se vší tou výstrojí jsem se musel táhnout tři kilometry lesem. To jsem chtěl bydlet ve městě. Časem jsem se přesunul do Banské Štiavnice, krásné kulturní město. Už za bolševika se tam setkávali umělci a krásní lidé. Vlastně mi dost připomíná Tábor.

Přesto jste z ní odešel. V čem je Tábor lepší?

Nevím. Cítím se tu doma. Narodil jsem se v Československu a vnímám se jako Čechoslovák, a to mi zvykání si dost ulehčilo. Nejsem v cizí zemi. Také je tu bluesová hospoda, kam rád chodím. Dobré pivo, dobří lidé. Není nic, čeho bych si na Táboře necenil. A láska přišla rychle. Usadil jsem se tu a nerad bych něco měnil. Už nechci nikam kočovat.

Sledujete, co se děje u vás na Slovensku?

Někdo mi říkal, že u nás padla vláda. Takže vidíte, moc dění nesleduji.

Se svou přítelkyní zpíváte v místní kapele Spadané listí. To ale není úplně váš styl hudby…

Vyrůstal jsem na písničkách, které teď hrajeme. Dostávali jsme se k nim, když jsme sedávali u táboráků. Navíc vždycky jsem byl kytarista, co touží hrát na basu. A tady se mi to splnilo. Jsem vlastně nováček.

Jinak jste ale bluesman. Co pro vás znamená blues?

Život.

Jaký?

Různý. Veselý, smutný, šťastný. To je neuvěřitelné, že blues hovoří o všem. Je v něm dobro i zlo. I když ne každé blues takto mluví.

Souhlasíte s tím, že blues není tak těžké zahrát, ale prožít?

Nikdy jsem po tom nepátral. Ale co jsem prožil, to jsem dal do muziky. A je to moje blues, které mi nikdo nesebere. Blues se nedá škatulkovat. Říct, že je to určitý rytmus, nestačí. Je to omezená představa. Bílí lidé takhle blues zabili. Přišli a udělali z něj rokenrol. Nechci se ale nikoho dotknout. Každý to má jinak. Ale jen černoši mají blues v krvi od narození.

Jak se dostalo do krve vám?

Jednou jsem se takto probudil, a bylo to.

Opravdu?

Ne. Mám jednadvacet let kapelu a prošli jsme si různými formami. Od bigbítu přes jazzrock, až mi někdo nahrál kazety s černošským blues a já poznal jiné formy než ty bílé. Ale celou dobu platí, že svůj ksicht mám, protože jsem celou dobu dělal svoje písničky, nikoho nenapodoboval. Neumím něco slyšet a vzápětí napodobit. Vždycky to stejně zahraju jinak. Tak si vymýšlím vždy svoje rytmy, texty.

Vracíte se při koncertech ke starým věcem?

Je to tak, že když jsem něco zažil, tak za nějaký čas jsem to i napsal. Ale nevracím se ke starým písním. Zatím stále mám nové písničky, tak proč hrát staré?

Jak přišla spolupráce s Alicí Nellis?

Alice točila film Tajnosti a Buty k němu dělali hudbu. Chtěli ale, aby to nazpíval někdo jiný. A oslovili mě. Bylo to krásné. Přišel jsem do studia, nazpíval to a odjel domů.

Nedávno měl premiéru další její film Perfect Days. Tam máte také písničky.

Na premiéře jsem byl a jsem spokojený. Je to výborný lidský film. Mám rád příběhy, které se můžou opravdu stát. Dopředu jsem vlastně neviděl ani záběr. Naučil jsem se písničky, nazpíval je a šel domů.

O čem jsou vaše dva texty?

Jeden je taková uspávanka a druhá je o okamžiku, který by byl pěknou příležitostí na smrt. Kdyby v tu chvíli člověk zemřel, tak by byl spokojený. Pocit, jako když dokončíme další cédéčko.

Už máte plán na další album?

To bude ještě hodně práce, než přijde další nahrávka. A předtím ještě musím vyhlásit sbírku. Řekneme: „Přátelé, potřebujeme prachy na studio.“ A pak sbíráme. I po pár eurech.

Takže hudbou se neuživíte?

Každý víkend hrajeme a na přežití to je. Člověk má co do úst. Ale na zbohatnutí to není. Mám různé stavební brigády. Základ je ale nyní hudba, základ mojí cesty. Nebylo lehké vymanit se ze všech těch zaměstnání, která přináší pravidelné peníze, ale ubírala mi strašnou energii na tvorbu.

Jakými zaměstnáními jste prošel?

Vystudovaný jsem technik mechanického strojírenství. To jsem dělal chvíli. Pak jsem byl šofér z povolání, umývání aut, opravy střech, cokoli. Čtyři roky jsem taky dělal topiče. V kotelně jsem se naučil hrát na kytaru.

Máte za sebou stovky koncertů po Česku i Slovensku. Je nějaký, který v tom seznamu vystupuje do popředí?

Doopravdy se stále těším na každý. Ale napadá mě milá vzpomínka na Uherský Brod, kde hrál americký bluesový kytarista a zpěvák Johnny Winter. My jsme hráli po nich a kluci od něj z kapely si zahráli s námi.

Co vás čeká nyní?

Koncerty, koncerty, koncerty. V Táboře máme s mojí skupinou ZVA koncert na Dnech slovenské kultury 25. listopadu. Jako součást festivalu už začala výstava fotografií mého bratra Laci Červenáka v Cafe Gallery MP7. Nazval ji Človečina.

O čem je?

Laci fotí lidskou různorodost, chlapy v hospodě, bezdomovce na lavičkách, staré ženy na zápraží, zvláštní kategorií jsou fotky Huberta, což je takový chuligán z Kováčové. Zkrátka výstava je mnohovrstevnatá, černobílá i barevná. Ještě před Dny slovenské kultury bych rád udělal koncert s Radkem Růžičkou 17. listopadu tady ve Lvu.

Noro Červenák (40)

- je československý bluesman, zpěvák, kytarista, textař
- je frontmanem zvolenské kapely ZVA 12-28 Band
- v roce 2010 oslavila kapela dvacet let existence vydáním alba Z ruky zoba
- pochází z vesnice poblíž slovenského Zvolena
- nahrával hudbu pro dva filmy české režisérky Alice Nellis - Tajnosti a Perfect Days
- před dvěma lety se usadil v Táboře
- se svou přítelkyní hraje a zpívá v táborské kapele Spadané listí
- v Táboře vystoupí v pátek 25. listopadu na festivalu Dny slovenské kultury se svou skupinou Zva 12-28 Band

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video