Výroba chronometrů patří ke Švýcarsku stejně neodmyslitelně jako Alpy nebo slavné multifunkční nože. Na přelomu 70. a 80. let minulého století to však s hodinářským průmyslem v zemi helvétského kříže nevypadalo vůbec dobře. Drahé hodinky s klasickým natahovacím mechanismem rychle vytlačovala japonská konkurence, která vsadila na technologickou novinku v podobě elektronicky řízených strojků.
Oproti švýcarským mechanickým hodinkám byly „quartzky“ přesnější, odolnější a v neposlední řadě měly punc modernosti. Mnozí švýcarští výrobci, zejména ti zaměření na masový trh, se tak ocitli ve vážných problémech.
Na prahu bankrotu stanuli i dva producenti: ASUAG a SSIH. Na proces jejich likvidace měla dohlédnout společnost Hayek Engineering. Její výkonný ředitel Nicolas Hayek však nechtěl sehrát roli hrobaře, a namísto toho obě firmy spojil a vypracoval plán na jejich záchranu.
Second Watch, druhé hodinky
Hayek hodlal v první řadě změnit způsob, jakým lidé hodinky vnímají. Už neměly být pouze nudným strojem na měření času, ale také módním doplňkem, vyjadřujícím individualitu nositele. Navíc neměly být příliš drahé, aby si jich zákazník mohl koupit více pro různé příležitosti. Název Swatch proto bývá vykládán jako zkrácenina sousloví „second watch“, tedy druhé hodinky.
Kvůli snížení výrobních nákladů Hayek výrazně omezil počet potřebných součástek. Jestliže původně se v útrobách hodinek skrývalo kolem stovky dílů, po radikální „redukční dietě“ jich zůstalo pouhých jednapadesát.
Hayekovy představy se nakonec převtělily do tuctu celoplastových náramkových hodinek, které se světu představily 1. března 1983 v Curychu. V obchodech se prodávaly za ceny od 40 do 50 švýcarských franků a na domácím trhu se rychle staly hitem.
Několik měsíců po švýcarské premiéře rozjela Hayekova firma Societe Suisse de Microelectronique et d'Horlogerie (později přejmenovaná na Swatch) velkou reklamní kampaň ve Spojených státech. Díky ní se plastové hodinky staly bestsellerem i za Atlantikem, takže už během prvního roku se jich prodal rovný milion.
Limitované edice
Velký zájem o své hodinky dokázala firma Swatch udržovat prakticky celá 80. léta, mimo jiné díky pravidelnému obměňování jejich portfolia. Nepřeberné množství barevných variant čas od času doplnily i limitované edice podle návrhů předních světových umělců. Šanci navrhnout svůj vlastní model dostal například italský architekt Renzo Piano, japonský režisér Akira Kurosawa nebo americký hudebník Moby. I díky nim se „swatchky“ staly bezmála kultovní záležitostí a předmětem sběratelské vášně (ačkoliv k tomu nejsou příliš vhodné, neboť plast časem křehne a mění barvu).
V 90. letech však začal zájem o hodinky upadat. Příčinou podle všeho bylo masové rozšíření mobilních telefonů, které zejména mladší generaci slouží jako hlavní a někdy i jediný zdroj informací o čase. Hayekova skupina Swatch Group ale v té době už nebyla na odbytu plastových hodinek životně závislá. Postupně totiž skoupila řadu slavných firem z oboru, takže do jejího portfolia v současnosti spadají značky jako Tissot, Certina, Omega či Longines nebo exkluzivní hodinářské manufaktury Breguet a Blancpain.
