Vyhrajete s Melody Makers a na rok dopředu máte naplánovaná představení, daří se vám?
Musím říci, že teď prožíváme s Melody Makers krásné období. Existujeme dvacet let, ale poslední tři roky s námi pracuje nový kapelník Juraj Bartoš a ten přinesl novou energii. Loni jsme odehráli sto dvacet koncertů. Letošní rok je ve znamení oslav dvacátého výročí Melody Makers, připravujeme na podzim speciální program a budeme točit nové album. Pak se těším na léto, kdy budeme hrát našeho divadelního Saturnina, kterého jsem režíroval. Domluvil jsem se s Matějem Formanem, že jej představíme na lodi Tajemství pod heslem „Saturnin se vrací na svůj hausbót“.
Proč vám doba swingu a swing přirostly k srdci?
Můj teenagerovský věk provázel bigbeat a hlavně bluesová muzika čili Clapton, Joplin a podobní. Od těch bigbeatových bluesmanů je krátká cesta ke starým bluesmanům. Pak taky obliba filmů pro pamětníky, těch, které vznikly ve 30. a 40. letech. Setkání s Ypsilonkou, která se vracela k swingovým písničkám, a hlavně Originální pražský synkopický orchestr – tak mě zachvátila láska k téhle hudbě.
Od té doby (30. a 40. léta minulého století) se svět výrazně změnil, ale lidé se k swingu vracejí, čím to je?
Velkou roli hraje nostalgie, lidé se k tomu vracejí, protože to v jejich představách byla krásná doba. Já jsem se vždycky nejvíc věnoval muzice, ale snažil jsem se ji vnímat v kontextu společenského a kulturního milieu, nasával jsem všelijaké dobové inspirace. Byly doby, kdy jsem se i hrabal v starých časopisech, i v těch pokleslých, obdivoval výtvarnou avantgardu.
Jedna věc je nostalgie jako obecný sklon, ale lidem se opravdu stýská po jiné zábavě a komunikaci, nemyslíte? Dnes vidíte tančit lidi v ulicích na electro swing, jako kdybychom se přenesli do tančírny 30. let?
Nejzásadnější je, že nebyla televize, informace se šířily pomalu, lidé nebyli pod tlakem a stresem katastrofi ckých zpráv. A taky víc chodili ven. Muzika měla zásadnější společenské poslání v přímém kontaktu. Ano, lidé se odpoutávají od zatuchlých stereotypů současného životního stylu, prchají od televize k přímému setkávání.
Vztahy dnes začínají i končí na internetu a role mužů a žen jsou naruby. Jak vypadal muž v 30. a 40. letech, já si vybavím Oldřicha Nového jako gentlemana. Co vlastně znamenalo být gentleman?
Základním předpokladem byla takzvaná kinderstube, tedy dobré vychování. Ale byla i vyšší potřeba vnitřní slušnosti. Chování v návaznosti na kodexy křesťanského myšlení vedlo přirozeně k tomu, že se lidé k sobě uměli chovat na úrovni. Lhát je přece trapné a krást neslušné. A vztah gentlemana k ženě? Je jasné, že pozorný a galantní muž ženu prostě sbalí snadněji než přezíravý neomalenec.
Přinesla vám vlna electro swingu mladší publikum?
Částečně ano, hlavně ve velkých městech je vidět omlazení publika. V menších městech chodí spíše starší generace, protože očekává, že budeme hrát prvorepublikové písně, které samozřejmě také hrajeme.
Vy ale moc electro swing nemusíte, je to tak?
Electro swing je teď světový fenomén, toliko je otázkou, zda jde o odnož elektronické muziky, nebo swingu. Řekl bych, že to první je blíž. Zkrátka ty zvuky, které se linou ze starých nahrávek, mají magii, a tak to někdo vytáhl a implantoval na taneční „tucky“. Když jsem chtěl udělat své electroswingové remixy, poslouchal jsem světovou produkci, ale bavila mě jen malá část. Některé kapely jsou tvořivé, a i přesto, že se uchylují k současným tanečním rytmům, swing v tom je. Podstatný je shuffl e, tedy triolový rytmus, pokud je to dusání na rovné čtyři, je to pro mne jen tucka. Loni jsem vydal zvláštní album, které se jmenuje „Krize sem, krize tam“, jemná souvislost s životním jubileem jest patrná. Je to mix klasických kousků z 30. let a electroswingových předělávek.
Ke gentlemanství patří i kodex odívání, jak se oblékáte?
Já jsem v tomto ohledu nepořádný. Mám nějaký svůj styl, ale do dobového kostýmu se oblékám jen na jevišti. Možná to vypadá, že se snažím o elegantní vizáž, ale příliš na to nedbám. Oblibuji saka, nikoli trička, to je celé. Důležitá je pro mě image kapely, obleky, účesy, pohrávání si s atributy chování a volba slovníku. Ale nejpodstatnější je kontakt s publikem, to je alfa a omega mého myšlení jako performera i režiséra.
Vy máte určitě styl a říkáte, že o něj nedbáte, kdo se vám o něj stará?
Moc se o to nezajímám, vlastně ani moc nemusím ty vystajlované metrosexuály. Pojďme se radši bavit o hudbě. Teď připravuji hudební komedii, možná bych řekl jazzovou férii pro Národní divadlo, ve které budou válet Melody Makers. Je to napsáno na motivy života Jiřího Traxlera, jednoho z nejvýznamnějších představitelů českého swingu, kterého jsem osobně znal. Dávám do toho všechnu energii, protože premiéra je v září.
Vy jste o Jiřím Traxlerovi točil i dokument pro televizi, čím je pro vás jeho životní příběh tak důležitý?
On paradoxně dospěl k zenitu své kariéry v období dvou totalit. Byť v té druhé, komunistické, pobyl jen chvíli, protože pochopil, že to bude na dýl než německý protektorát, a odešel. Proplouval tím velmi čestně, byť to nebyl žádný bojovník. On projevoval mentalitu jazzmana. Byl svobodomyslný a zároveň schopen seberefl exe a ve chvíli, kdy se jeho život v emigraci zásadně změnil a on vlivem okolností nemohl pokračovat v hudební kariéře, bez sentimentu to přijal, nad starou slávou mávnul rukou a zase si našel svobodu v jiné oblasti. To, že se člověk nepoddá vnějšímu tlaku a trvá na své cestě, je úžasná věc.
Co je mentalita jazzmana?
Mentalita jazzmana je pro mě asi důležitější než gentlemanství. Jedním z nejpodstatnějších principů jazzu je improvizace. Odehrává se na přesně daném harmonickém půdorysu, který musejí všichni ctít. Když ho nectí, je z toho paskvil. Princip jazzmanského myšlení je najít originalitu v pevně daném řádu. Vidíte, to by mohla být i jedna z defi nic svobody. Svoboda je přece i respekt ke svobodě ostatních. Nejde o anarchii, ale o hledání vlastní cesty na základě obecného řádu. Je to dosti pracné, protože člověk může mít talent a fantazii, ale harmonický půdorys v jazzu bývá mnohdy složitá konstrukce, a to se jeden musí naučit a pochopit. A takový Jiří, myslím, byl. V tom tkví mistrovství fenomenálních jazzmanů – oni dokážou stvořit svoji osobitou vizi v dokonalém souladu s danou harmonií.
Být nejlepší předpokládá velkou empatii a intuici, to se nedá vykalkulovat.
To máte pravdu, ale základy musíte nadřít, to je vážně strašná práce pochopit. Musíte se naučit všechny stupnice, vazby, souvislosti. Harmonie se často ve skladbě mění s každou dobou v taktu. Pak do toho může vstoupit invence, kdy si člověk z toho složitého melodickoharmonického přediva vybere správné noty, které se mu rodí v hlavě. To si málokdo uvědomuje. Když tohle člověk zvládne, může se z průměru vyhoupnout na vrchol.
Co mi dneska může dát jazz?
Víte, jaký je rozdíl mezi rockovým a jazzovým kytaristou? Jazzový kytarista hraje tisíce akordů pro tři lidi a rockový kytarista tři akordy pro tisíce lidí. Tím nechci vůbec snižovat rockovou hudbu. Takhle to s jazzem je, je to jiný svět. Soudobý jazz je duchem jiný, než byly meziválečné podoby jazzu, tedy i swing. Ve 30. letech, kdy swing postoupil k vrcholu, se stal malý zázrak, kdy avantgarda byla vlastně střední proud pop-music. Ovšem koncem 40. let se do swingu začal vkrádat manýrismus a rozličné pokleslosti. A ti nejlepší swingaři, co hrávali v bigbandech, začali hrát jinak – bebop. A tenhle nový, avantgardní proud se začal ubírat do subjektivistických a intelektuálských vod, přestal být hudbou pro masy. Tou se stal rokenrol. My se dnes s kapelou vracíme do doby, kdy jazzová muzika měla hlavně bavit, měla to být show, mít strhující rytmus, inspirovat k tanci.
Tančí lidé na vašich představeních?
Buď hrajeme koncerty, které jsou určeny k poslechu, nebo máme taneční večery, na nichž ukájíme choutky tancemilovného publika.
Odpočinete si u nějaké jiné kultury, něco „spirituálního“ vás chytlo?
Spirituální světy východních kultur a ezoterika jsou teď velmi populární a je to dobře. Je přece přirozené, že člověk hledá jiné, alternativní cesty k poznání světa a sebe sama. A odhalovat tajemství je přece vždycky vzrušující. Já s tím velmi sympatizuju, nemůžu však říct, že jde o střed mých zájmů. Jaroslav Dušek, který je dnes symbolem těchto myšlenkových alternativ, je můj kamarád a povídat si s ním je vždycky nesmírně inspirativní zážitek. Musím říci, že Čtyři dohody, které propaguje a s okouzlujícím vtipem a šarmem interpretuje, mě oslovily hodně. Je to vlastně paralela s křesťanskými přikázáními, jen to není direktiva, a to mě baví. Nikoli zákazy, ale doporučení. Čili je to svobodnější, ovšem za předpokladu, že se jimi řídí slušní lidé. Aha, a jsem zas na začátku…
Článek vyšel v časopisu Formen
