Úterní trénink začínal ve čtyři odpoledne. Menor a Taha byli připravení s předstihem, jenže Adisu ještě nedorazil. „Telefon,“ kynul Menor hlavou směrem k Jiřímu Hlaváčovi, který je jeho trenérem. Volat nakonec nebylo třeba, Adisu už z dálky mával, přišel včas.
Nejdříve vyfotit
Trojici etiopských sportovců, se kterými je těžká domluva, nebylo snadné vyfotit. Zprvu byli nejistí, pak ale stud vymizel a pózovali jako praví profesionálové. Poslední přišla na řadu fotografie v pohybu. „To je jediná činnost, při které se s nimi nemůžu fotit,“ říká žertovně trenér Jiří Hlaváč a vypráví o svých nových svěřencích. Věděli jste, že v Etiopii je rok 2002? Tamní obyvatelé se řídí podle svého kalendáře. I čas je jiný. Pro Etiopany začíná den v šest hodin ráno evropského času. Ti, kteří si chodí ráno zaběhat, musí vstávat o dvě hodiny dříve.
Dlouhé papírování
„Trvalo tři čtvrtě roku, než jsme vše zařídili,“ odhaluje proceduru nástupu běžců do týmu Jiří Hlaváč s tím, že s etiopskou stranou nebyly potíže, ale složité vyřizování čekalo na českých úřadech.
Nyní je v hornaté Etiopii, jejíž hlavní město leží více než dva tisíce metrů nad hladinou moře, zima. Teploty šplhají maximálně ke dvaceti stupňům, v létě nejvýše k osmadvaceti. Ve vedrech, která ještě před nedávnem trápila Česko, Afričané trpěli.
„Mám rád mírné počasí,“ říká Menor, jemuž se líbí boleslavský atletický stadion. Jeho sestra se atletice věnuje také, ale pětitisícovou trať zdolává až v Turecku. „Lákala mě, abych šel také do Turecka, ale raději jsem zvolil Česko,” říká Menor.
Jídlo jim chutná
A jak exotickým sportovcům chutná české jídlo?
„Jíme hodně rýže, bramborovou kaši a také zeleninu,“ vypráví Taha.
Ke stravě se postupně vyjadřují i jeho kolegové.
„Zeleninu nemusím, chutná mi maso,“ přiznává Menor. Nakonec přitakává i Adisu, že mu jídlo v Česku docela chutná.
„V podstatě tu pouze běhají, jedí a spí. Ke všemu přistupují velmi profesionálně, to my neznáme,“ tvrdí trenér Jiří Hlaváč. Volný čas jim nic neříká. „Nikam necourají. Že by si šli někam sednout, to vůbec neznají,“ vysvětluje dvaašedesátiletý kouč Hlaváč.
„Ve volném čase se věnuji jen jazykům,“ potvrzuje jeho slova Menor.
Daleko od domova
Z Etiopie jsou zvyklí na tvrdé tréninky. V tamních tréninkových centrech, kde se tito talenti připravovali, trávili stovky kilometrů od domova veškerý čas. Svou rodinu viděli maximálně dvakrát do roka. Z Česka to mají domů ještě o tisíce kilometrů dál, ale zase tolik se trojici mladých mužů nestýská. „Jenom trochu,“ přiznává po složitém vysvětlování Taha.
Jazyková bariéra
Spolu s Menorem umí Taha lámaně anglicky, Adisuovy poznatky se tak snažili společně překládat. Už při příchodu na stadion se zdálo, že domluva s nováčky týmu bude velmi těžká, snad i nemožná. Všichni tři mladí muži byli ale nesmírně ochotní, a tak ani jazyk nebyl překážkou. S trenérem o tréninku komunikují v češtině, pochopitelně pomocí jednoduchých slov, na zbytek má kouč připravenou mazací tabulku s fixou. „Takhle s nimi mluvím,“ volal z tartanové dráhy směrem k tribuně Hlaváč. Běžci netrénují jenom na oválu, využívají i lesoparku Štěpánka. Kdo na stadion přijde a potká trojici Etiopanů, ví, že slova nejsou potřeba. „Uhni!“ dalo by se doslovně přeložit to gesto zběsile mávajících rukou. V Mladé Boleslavi by měla trojice zůstat až do poloviny listopadu. Trenér Jiří Hlaváč chce pak běžce poslat na soustředění, pravděpodobně do Španělska. Na Vánoce by se měli podívat domů a v příštím roce pomáhat Atletickému klubu Mladá Boleslav v prvoligové soutěži.
Chybí sedadla
Podmínkou pro vstup mezi elitu je větší počet sedadel na stadionu. Současná tribuna jich má jen dvě stě padesát, ale svazová pravidla požadují alespoň šest stovek míst k sezení. Atleti proto musí doufat buď v podporu boleslavské radnice a její investici, nebo v pronájem stadionu. Ten by umožnil nejen investovat do oválu z vlastních zdrojů, ale otevřel by i dveře k dotacím.
