Také v Polabí především studenti pochopili jedinečnou šanci

Dokumentů z Listopadu je překvapivě málo. Historici si to vysvětlují tím, že vylepené plakáty se nikdo z lidí neodvážil strhnout.

Také ve většině měst v Polabí se bezejmennými hybateli změn stali studenti. Měli už dost tlachání a frází o budování socialismu. Svým nadšením dávali potřebný příklad rodičům.

Nymburk: Zamkli dveře

V úterý 21. listopadu začali nymburští gymnazisté sepisovat petici na podporu pražských vysokoškoláků.

„Ve škole se moc neučilo, ale vedení školy pro jistotu nařídilo zamykat dveře,“ vzpomíná historik Pavel Fojtík, tehdy začínající student gymnázia.

„Čtvrťáci se moc nezapojovali. Před maturitou se báli vyloučení ze školy. Ovšem na generální stávku v pondělí 27. listopadu už šla skoro celá škola,” řekl Fojtík.

Fotografii z listopadového Nymburka Sedmičce poskytl jiný gymnazista, tehdy sedmnáctiletý Vladimír Kvíz.

„Nejkrásnější bylo, když obavy a nejistotu vystřídalo nadšení a naděje,“ popisuje nezapomenutelné pocity Kvíz, ale připomíná, že otevřenému vystoupení proti režimu předcházelo opatrné oťukávání.

„Ve čtvrtek 23. listopadu jsme měli na gymnáziu mítink. Jeden student se zeptal, čím by měli být komunisté přitažliví pro mladé. Odpověď nabídla ruštinářka Hlaváčková. Prohlásila, že komunisté by měli především jít ve svém jednání příkladem. Následoval mohutný aplaus. Z dnešního pohledu maličkost, ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že to asi půjde k lepšímu,“ vzpomíná Kvíz.

Kutná Hora: Tekly slzy

V září 1989 slavila Kutná Hora 700 let a funkcionáři si pochvalovali, jak slavná minulost navazuje na socialistickou současnost. Stačilo pár týdnů a vzorní studenti se 23. listopadu pod vlivem událostí v Praze sešli na Havlíčkově náměstí.

„Fungovala veřejná tribuna svobodných názorů. Večer jsme vždycky zapalovali svíčky a zpívali. A na rozchodnou hráli hymnu. Tehdy mi tekly slzy,“ vzpomíná fotograf Jaromír Procházka.

Současný kronikář Lukáš Provaz našel v městské kronice zápis o tom, jak vyděšený národní výbor přidělil Občanskému fóru v dosavadním sídle politické školy OV KSČ v Sankturinovském domě kancelář a telefon.

Zásadní změny přineslo prosincové plenární zasedání městského národního výboru U Anděla. Ze 101 zastupitelů čtyřiadvacet nenašlo odvahu přijít. Přesto sál byl plný. V hlediště tehdy bylo přes pět stovek lidí.

Ještě jeden postřeh nabídl Procházka.

„Komunisté se tehdy rozdělili na tři skupiny. ta jedna tvrdila, že s těmi studentskými parchanty je třeba tvrdě zatočit. Od toho má strana přece milice. Druzí věřili, že soudruh Gorbačov to nenechá tady přece padnout. A třetí se radovali, že už konečně přichází socialismus s lidskou tváří. Ale hlavně všichni se mezi sebou hádali, kdo to vlastně zavinil,“ vzpomíná Procházka.

Poděbrady: Už je to tady

Roman Vlasák byl prvním polistopadovým tajemníkem na poděbradské radnici. Nepovažuje se za zakladatele poděbradského OF a vypočítává, že z řady tehdejších revolucionářů zůstal v komunální politice už jen zastupitel Souček. „Asi to tak má být,“ říká Vlasák.

V Poděbradech lidé manifestovali před lázeňským domem Libenský. Ochotníci pořádali diskuse v divadle.

„Tehdejší členka divadelního spolku Míša Saxonová už studovala DAMU a stejně jako já pendlovala mezi Prahou a Poděbrady. Do Prahy jsme vozili peníze od Poděbraďáků pro studenty ale třeba také buchty. A z Prahy jsme přiváželi informace a letáky,“ vzpomíná Vlasák.

Generální stávka překvapivě proběhla před základní školou Na Valech. „Proč to nebylo na náměstí nevím, ale funkcionáři MěNV pořád někam volali a vůbec netušili, jak mají postupovat. Zpočátku se bály obě strany,“ tvrdí Vlasák a přidává zážitek, který mu utkvěl.

Den co den před lázeňským domem Libenský na manifestaci postával divadelník Martin Vácha. Mával státní vlajkou s vítězným pokřikem, že čtyřicet jsme čekali a už je to tadýýýý.