Když měl ve čtvrté třídě základní školy Jaromír Tarabus v jednom z úkolů napsat, jaké by mělo být jednou jeho zaměstnání, vypadlo z něho slovo rallye.
„Asi proto, že se mi líbila rychlost. Po nějaké době jsem na to ale zapomněl a vzpomněl jsem si na to až docela nedávno,“ říká dnes zlínský soutěžní jezdec, který v letošním seriálu mistrovství republiky v rallye obsadil třetí místo v celkové klasifikaci, což je jeho životní výsledek.
Bojovat se stopkami začal Tarabus na kole. „Jezdili jsme s kamarády na BMX a podobných kolech po lesních cestách a závodili jsme mezi sebou. V roce 1998 mě oslovil jeden známý, jestli bych s ním nejel Barum Rally jako spolujezdec. Udělal jsem si licenci a zkusil jsem to. Nedopadlo to dobře. Těsně před cílem druhé rychlostní zkoušky jsme bourali a závod pro nás skončil,“ vzpomíná na premiéru v soutěžním voze Tarabus.
Možná právě nevydařený start ho přiměl zkusit to na vedlejším sedadle. „Ještě v tom samém roce jsme auto opravili a vyrazili jsme s ním na Rallysprint Kopná. Dojeli jsme do cíle pátí ve své třídě. Od volantu jsem se od té doby už neodpoutal. Cítím se tam jistější. Jako spolujezdec se víc bojím. I proto navigátory obdivuji,“ přiznává třiatřicetiletý závodník.
Tarabus nepochází z motoristické rodiny, vyučil se však autokarosářem a k autům měl od mládí blízko. „Od chvíle, kdy jsem se vyučil, až do doby před dvěma lety jsem normálně pracoval jako autokarosář. Závodění jsem měl jako koníček a vedlejší činnost. Poslední dva roky jsem už profesionální jezdec,“ vysvětluje Tarabus.
Během dvanácti let závodění vystřídal řadu vozů, s nimiž zaznamenal několik úspěchů. S Hondou Civic v kategorii N vybojoval dvakrát za sebou titul mistra republiky. Největší úspěch zaznamenal ale v letošní sezoně s Fordem Fiesta S2000, kdy poprvé v kariéře zvítězil v soutěži mistrovství republiky. Výhra v Rally Příbram ho vystřelila na bronzovou příčku v celkové klasifikaci národního šampionátu.
„Na všechna auta, se kterými jsem jezdil, vzpomínám rád. Žádné mě nijak zásadně nezradilo,“ tvrdí Tarabus. Kromě aut střídal i spolujezdce. Už pět let ale jezdí s Danielem Trunkátem, který zastává nejen funkci navigátora, ale stará se také o chod týmu. „Měl jsem štěstí, že jsem Dana potkal. Nejenže je vyzrálý spolujezdec, ale na rozdíl ode mě má manažerské schopnosti a dokáže sehnat peníze. Vyhovujeme si nejen po sportovní stránce, ale také jako kamarádi,“ míní Tarabus.
Jedno tělo, jedna duše
Ani Daniel Trunkát si dnes nedovede představit, že by sedl do auta s někým jiným. „Můžu říct, že Jaromír je nejhodnější člověk, jakého znám. Myslím, že k sobě vzájemně cítíme maximální důvěru. V autě jsme jedno tělo a jedna duše,“ říká na adresu Tarabuse jeho spolujezdec Trunkát.
Přestože spolujezdci stojí většinou ve stínu pilotů, podle Tarabuse má navigátor poloviční zásluhu na každém úspěchu. „Sedíme v autě dva, jeden bez druhého neznamená nic. Šofér může řídit, jak chce dobře, ale když mu to spolujezdec správně nepřečte, nemá šanci uspět,“ prohlašuje pilot, který žije v Želechovicích, jen pár kilometrů od Zlína.
Vypadá to, jako by spojení Tarabuse a Trunkáta nebylo náhodné. Oba se narodili ve stejný den, dělí je přesně šest let, o něž je navigátor starší. „Zvláštní je, že když mně byly necelé dva roky, potkali jsme se s Danem v Mongolsku. Naši otcové tam pracovali a my jsme tam pár měsíců žili. Mám na to jen mlhavou vzpomínku, ale můžu s tím dneska machrovat,“ říká zlínský jezdec.
Pak se setkali až v roce 2005, kdy se společně svezli v jednom závodě, a od té doby pravidelně sedají do stejného závodního vozu. Zažili spolu i pár havárií. „Několik sezon jsme z žádného závodu neodstoupili kvůli nehodě. Jen jednou jsme vyletěli z cesty a trefili jsme diváka. Naštěstí neměl vážné zranění, jenom otřes mozku. To byla těžká chvilka, ale kamarádi nás tehdy přemluvili, ať pokračujeme v závodě dál,“ vzpomíná Tarabus.
Horké okamžiky zažíval poté, co přesedlal do rychlejšího auta kategorie S2000. „Párkrát jsme bourali, několikrát jsme skončili na pozorování v nemocnici, ale naštěstí se nám nikdy nic vážného nestalo,“ říká Tarabus a hledá dřevo, na které by to zaklepal.
Ani karamboly však soudržnou posádku nerozdělily. „Jsme lidi a každý člověk čas od času udělá chybu. Měli jsme dvě těžší havárie a po žádné z nich jsem ani na okamžik nepřemýšlel, že bych s Jardou už nevlezl do auta. Na chyby je to nerozhodně, takže si nemáme co vyčítat,“ žertuje spolujezdec Trunkát.
Tarabus tvrdí, že nepříjemné zážitky by neměly vyvést pilota z rovnováhy. „Uvědomuji si nebezpečí, které nám hrozí, ale nemůžu to v průběhu závodu moc řešit. Respekt ovšem mám. Říká se, že kdo se vůbec nebojí, neměl by do auta lézt,“ tvrdí pilot, který si rád zajezdí rallye i na počítači.
„Kdysi jsem s kamarády závodil dost často, teď už se tomu tolik nevěnuji. Je to příjemné zpestření, ale do skutečného svezení to má pořád ještě hodně daleko,“ srovnává rozdíly Tarabus.
Kdo by čekal, že závodní návyky si jezdec přenáší i do běžného silničního provozu, mýlil by se. „Snažím se jezdit podle předpisů a používat za volantem zdravý rozum,“ říká závodník, kterému na českých cestách nejvíc vadí bezohlednost.
