Taxi plná překvapení | E15.cz

Taxi plná překvapení

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Redaktoři Sedmičky zkoušeli poctivost libereckých taxikářů.

Jedna cesta, tři různé ceny a účtenka pouze na vyžádání. Přestože nemají liberečtí taxikáři takovou pověst jako jejich pražští kolegové, překvapením se ten, kdo se rozhodne využít jejich služeb, občas nevyhne. Na vlastní kůži to vyzkoušeli redaktoři Sedmičky. V průběhu jednoho týdne absolvovali tři testovací jízdy z Fügnerovy ulice k hotelu Petra v Horním Hanychově. Výsledky testu byly podobné těm, které nedávno zveřejnila Česká obchodní inspekce. Kvůli nim hrozí teď čtyřem taxikářům pokuta až deset tisíc korun. Neřekli totiž zákazníkům, že zaplatí i za stání na červené nebo v zácpě na silnici.
„Není to fér. Setkáváme se s tím ale stále častěji,“ říká zástupkyně ředitele České obchodní inspekce pro Ústecký a Liberecký kraj Marcela Kohoutková. Mnozí řidiči mají taxametry nastavené tak, aby se při čekání v koloně či na rušné křižovatce přepnuly do režimu čekací doby, kterou běžně platí zákazník. „O tom by ale měl řidič cestujícímu říct předem,“ vysvětlila Kohoutková. Rozdíl v ceně se může pohybovat v desítkách korun. „Při jedné kontrole dělal dvacet tři korun,“ dodala inspektorka.

Tři jízdy, tři vozy, tři ceny

Mířím na stanoviště libereckých taxíků ve Fügnerově ulici, kterému taxikáři říkají záliv. Je středa večer, první den testu. Dlouho nevybírám a sedám si do tmavě modrého Volkswagenu Passat společnosti Central Taxi. Nástup mě stojí dvacet osm korun a z cedulky na palubní desce se dozvídám, že stejnou částku zaplatím i za kilometr jízdy. „Zdravím, vezmete mě do Hanychova? K hotelu Petra,“ říkám asi padesátiletému taxikáři. „To je ten nový?“ ptá se mě. „Ano, to je on,“ odpovídám a tmavě modrý Volkswagen Passat opouští záliv a vydává se na 4,7 kilometru dlouhou trasu.

První cesta

Ve voze vyhrává rádio a taxikář se věnuje řízení. Sleduji proto číslice, naskakující na taxametru. Šedesát pět, šedesát šest. Každé dvě vteřiny naskočí nová. Předjíždíme tramvaj a blížíme se ke světelné křižovatce u obchodního centra Horizont. Stojíme na červenou. Na taxametru ale dál stoupá částka, kterou budu muset na konci jízdy zaplatit. Naštěstí není velký provoz a z červené je rychle zelená. Z křižovatky odjíždím pouze o tři koruny lehčí
Do cíle zbývá poslední zatáčka. Necháváme za sebou učiliště a řidič zastavuje před hotelem Petra. „Sto šedesát korun,“ oznamuje mi. Na účtenku však čekám marně. Řeknu si o ni. Řidič se nakloní k taxametru. „Vydržíte chvilku,“ ptá se mě. Dlouho se nic neděje. Strojek asi často účtenky netiskne. Papír je v něm divně zkroucený a ta část, ze které má vyjet účtenka, mi přijde značně poškozená. „Nebude vám vadit stvrzenka,“ omluvně se mě zeptá taxikář. Neodporuji, nechám si ji vystavit a vystoupím z taxi. První jízda je za mnou.

Druhá cesta

Na tu následující vyrážím druhý den v době oběda. Opět si vybírám Volkswagen Passat. Tentokrát je však stříbrný a jezdí pod hlavičkou společnosti City Taxi. Nakloním se ke dveřím, podívám se do vozu a vidím, že řidič za volantem spí. „Neruším?“ překvapím ho otázkou. Řidič se probere. „Ne, v žádném případě,“ odpoví mi. „Potřeboval bych k hotelu Petra. Do Hanychova,“ řeknu mu a o pár chvil později již míříme k vlakovému nádraží. Taxametr zaznamená nástupní cenu dvacet devět korun a poctivě počítá ujeté metry. Řidič se mezitím omlouvá, že nespal. „Jsem cukrovkář. Když jezdím dlouho, tak mě bolí oči. Proto občas v zálivu odpočívám a mám je zavřené,“ překvapí mě vysvětlením.
Zase sleduji taxametr. Tentokrát se mi zdá o něco lačnější, než ve středu večer. Za kilometr platím o korunu víc. Cesta je volná, žádné zácpy. Nepotkáváme ani tramvaj, ani červenou na semaforu. Za necelých šest minut jsme před hotelem v Hanychově. Z pohledu na hladovou krabičku, umístěnou ve středovém panelu, jsem ale trochu zklamaný. Rychlou jízdou jsem moc neušetřil. Platím sto šedesát šest korun. Koruna za jeden kilometr navíc je znát. A tak vyšší cenu moc neřeším. O účtenku si ale musím opět říci. Vytisknout ji zákazníkovi sice taxikářům nařizuje zákon, ti liberečtí se tím však moc nevzrušují. Pod Ještědem se prostě jezdí bez účtenek.

Třetí cesta

Přede mnou je poslední jízda. Je pátek dopoledne. Vyrážím do zálivu a ulovím stříbrnou Škodu Superb. Je to Central Taxi. Počítám tedy se stejnou nástupní cenou a sazbou za jeden kilometr jako v prvním případě. Ujistím se ještě pohledem na ceník, který je jako obvykle umístěný na palubní desce a už se dáváme do pohybu. „Hotel Petra? Ten je tam jen chvíli, ne,“ naruší ticho řidič taxi. „Jo. Myslím, že od léta,“ odpovídám mu. „Prý je to tam fajn. Alespoň, jeden známý mi to říkal,“ chce si se mnou povídat. „To nevím. Jedu se tam podívat poprvé,“ zalžu.
U nádraží předjíždíme k viaduktu mířící tramvaj, asi osmdesátkou projíždíme ostrou zatáčku doleva, pokračuje kolem Vápenky nahoru a u Horizontu nás zastavuje červená. Taxametr jede dál. Sto devatenáct, sto dvacet. Opět vyrážíme. Tentokrát byla stopka ještě kratší než během první jízdy. „Měl jsem raději vybrat trasu, která by vedla přes Šaldák,“ sypu si pro sebe popel na hlavu. Pro test by bylo lepší déle stát na červené. Taxa, kterou bych zaplatil za čekání, by byla zřetelnější. Zastavujeme u hotelu. Bláhově čekám, jestli dostanu účtenku, na sto padesát devět korun. No nic. Řeknu si o ni. Chci platit dvoustovkou, ale řidič nemá na vrácení. Zkoušíme to v hotelu. Nemají drobné. Znovu tedy s řidičem nasedám do taxíku a hledáme nejbližší hospodu. Zastavujeme u Sparťana. Hurá, mají na vrácení. Loučím se a jsem rád, že můžu jít domů.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.