Proč chce být stát developerem, když soukromník nabízí stejné řešení bez rizika?
- Projekt strategického průmyslového parku v Chebu se stává zrcadlem širší debaty o roli státu v ekonomickém rozvoji.
- Proč má stát v době finančních nedostatků investovat miliardy tam, kde soukromý sektor nabízí, že na sebe převezme náklady i rizika, a přitom státu zajistí srovnatelné příjmy?
- To je otázka, která přesahuje hranice regionů a dotýká se principů hospodaření s veřejnými prostředky.
Státní investiční a rozvojová společnost (SIRS), založená s ambicí urychlit přípravu území pro strategické investice, má k dispozici rozpočet 20 miliard korun ze státního rozpočtu na příštích pět let. V Chebu plánuje SIRS investovat do infrastruktury 3 až 3,5 miliardy korun v rámci společného podniku s městem a krajem.
Tato strategie však vyvolává otázky ohledně její efektivnosti a opodstatnění. Kritici z řad podnikatelů a ekonomů varují před „předbíháním trhu“ a rizikem, že stát vynakládá obrovské sumy bez jasné garance zájmu investorů. Takový přístup může vést k plýtvání veřejnými prostředky a opakování chyb z minulosti, kdy nedokončené nebo nevyužité průmyslové zóny generovaly jen náklady na údržbu.
Veškeré náklady ponese soukromý sektor
V Chebu je situace o to palčivější, že zde existuje konkrétní nabídka od soukromého developera. Společnost navrhuje realizaci strategického průmyslového parku s tím, že veškeré náklady a rizika spojená s přípravou ponese soukromý sektor, nikoli státní rozpočet či město. Důležité je, že státní rozpočet by z činnosti strategického investora v parku, bez ohledu na to, zda ho vybuduje SIRS či soukromý developer, získal stejné daňové příjmy.
Protože předpokládaný roční příjem do státního rozpočtu z daní, odhadovaný na 1,6 miliardy korun, není vázán na to, kdo park vybuduje, ale na přítomnost a činnost samotného strategického investora. Stejně tak takzvané offsetové programy, státní rozvojové programy a podpory, mohou být využity i v případě spolupráce se soukromým subjektem, jelikož se pojí s konečným strategickým investorem.
Politický developer?
Otázka tedy zní: Proč se stát vydává cestou nákladné investice a podstupování rizik, když soukromý sektor nabízí, že tuto roli převezme, ponese veškeré náklady a rizika, a přitom státu zajistí stejné daňové výnosy?
Tento přístup naznačuje, že v pozadí rozhodnutí o státním developerovi stojí spíše širší politická vize než čistě ekonomická efektivita. Pro daňové poplatníky a správu veřejných prostředků se však nabízí argument, že utrácet státní miliardy na něco, co soukromá firma nabízí udělat sama, a ještě k tomu bez rizika pro veřejné peníze, nedává žádný logický smysl. Chebský případ se tak stává testem ekonomické racionality, transparentnosti a efektivního řízení veřejných záležitostí.
