Centrum Rodinka vede soukromá porodní asistentka Lada Macečková v Karlových Varech už deset let. To už je spousta příběhů se šťastným koncem. „Po revoluci jsme se alespoň v tomhle trošinku přiblížili Západu. Těhotná už neznamená nemocná, může být aktivní, zapojovat se do kurzů. Nemusí získávat informace jen přes internet, na němž jsou někdy blbosti, a to bývá často na škodu,“ říká Macečková.
Z čeho vycházíte vy?
Z praxe, při cvičeních i kurzech. Jsem na porodním sále, vím, jak to tam chodí, a můžu se o to s maminkami podělit. A ne jim říkat věci z teorie, kterou si můžou přečíst na internetu.
Jaké byly vaše začátky?
V mateřském centru, tehdy bylo jediné v Karlových Varech. Byla jsem na mateřské a oni potřebovali porodní asistentku na těhotenská cvičení. Zájem maminek byl velký, mně skončila po dvou letech mateřská, a tak jsem se začala rozhlížet po nějakých prostorech.
Postupně jsem rozjela těhotenská cvičení, kurzy, masáže miminek a teď s nimi děláme i cvičení. Tohle je mimochodem už moje páté stanoviště.
„Porodní bolesti“ stále neustupují?
Ty mám pořád. Všude chtějí komerční nájmy a to, co dělám, komerční moc není. Karlovy Vary jsou malé, ale nájmy tomu neodpovídají. Mít vhodné prostory, odpovídající zázemí, to je přitom úplný základ.
Jak vypadají vhodné prostory?
Pokud možno bez schodů. Se zázemím pro miminka, dva záchody, malá herna, místo, kde můžeme cvičit s maminkami. To vyžaduje alespoň čtyřicet metrů čtverečních. V centru jsem nejdřív cvičila v nějaké herně, pak po tělocvičnách, ve fitklubech. To taky nebylo úplně ideální, když tam byli lidé na spinningu a do toho mi chodily holky. Chce to trochu intimnější místo, kde jsou jen ty maminky a miminka nebo těhulky.
Nemíváte chuť kvůli tomu občas skončit?
Dělám to deset let, to už je něco spokojených maminek. Děkují za kurz, říkají, jak jim pomohl. Skončit? To by mi kvůli nim přišlo líto.
Teď sídlíte ve Varech hned vedle nemocnice.
Vyšla mi vstříc, tak před rokem a půl jsem to tu dostala do pronájmu. V nemocnici pracuji, kontakt s maminkami je pak jiný, mám k nim osobnější vztah. S nemocnicí se vhodně doplňujeme. Plno mých klientek vídám u porodu, maminkám dělám doprovod. Pokud si mě objednají, držím čtrnáct dnů před termínem pohotovost.
Těhotenská cvičení, kurzy, dvanáctky služby v nemocnici, v noci pohotovost. To vás vaši blízcí asi moc často nevidí, že?
Vím, je to o absolutní ztrátě soukromí. Nepracuju od do, ale o sobotách a nedělích, když mám volno, stejně odpovídám na telefonáty nebo esemesky. To je na osobní život hodně náročné. Nechci ale svým klientkám upřít pocit, že jsem napůl jejich kamarádka. Musí mít ve mně oporu, cítit ze mě klid. Právě to hrozně potřebují. Nicméně si uvědomuju, že to je hodně tenký led.
Jaký rozdíl je mezi vámi a mateřskými centry?
Velký. Nefungujeme osm hodin denně s programem ve stylu: maminky, nudíte se na mateřské dovolené? Dejte k nám své děti. Máme pevně dané hodiny, kterých se držíme. Odcvičí se a hotovo, nepořádáme skupinové hraní. Jsem soukromá porodní asistentka, registraci jsem provedla na nestátní zdravotnické zařízení. To je proti mateřským centrům velký rozdíl.
I ve financování? Dosáhnete lépe na státní příspěvky?
Tady to je opačně. Mateřská centra dostávají dotace, já z nich nevidím ani korunu. Každý rok je to pro mě hodně náročné. Kdybych nezískala prostory v nemocnici, tak končím. Nemám ani smlouvu s pojišťovnami, takže maminkám na kurzy o předporodní péči vůbec ničím nepřispívají.
V kraji jste jediné zařízení takového druhu a maminek je tu spousta. To by mělo platit i na politiky, ne?
Už jsem se byla zeptat na kraji, smetli to ze stolu.
To se pak těžko hledá motivace k další práci.
Jsem tady jediná taky proto, že to dělám srdcem. Baví mě to, jsou za mnou vidět léta práce. Je pravda, že člověk je čím dál víc unavený. Ve třiceti jsem toho zvládala víc, teď to jde hůř. Nabíjí mě ale maminky. Když přijdou s miminkem, kytkou a řeknou: Díky, moc mi ten kurz pomohl. To mě drží nad vodou. Vím, že to k něčemu je. Když mám krizovku a říkám si, že už nemůžu dál, tak tohle je pro mě hnací motor.
A nevadí vám, že se do něj leje stále totéž palivo?
Taky jsem tím postižená. Je to náročné. Na porodním sále těhulky, v centru těhulky, na nic jiného není čas.
Ženy na mateřské si často stěžují na krizi témat nebo na sociální izolaci. Co vy?
Na maminky samozřejmě musíme působit citlivěji. U nás mají možnost udělat něco pro své miminko a pro sebe, ale zároveň si mohou popovídat. Občas se nechám zatáhnout i já, jsem tady ale v jiné pozici. Mám určený čas na předání informací a nemůžu se do diskuzí nechat úplně zatáhnout. Jako zdravotnické zařízení tady máme aktivity odbornějšího typu, tím je to dané.
Jak jste za těch deset let vyrostla po odborné stránce?
Mám snad už úplně všechny kurzy, co existují. Snažím se vzdělávat buď v Brně, nebo na konferencích České asociace porodních asistentek. Je to zajímavé, úplně nejdůležitější je ale praxe. Ta vás nejvíc obohatí. Taky proto by mi bylo líto končit, když mě za ta léta tak obohatila.
Je praxe na porodním sále vůbec nutná k provozování zdravotnického zařízení takového typu?
Určitě, je to ale zároveň moje volba. Mám strach, že ve chvíli, kdy bych skončila na porodním sále a vedla jen kurzy, bych se odklonila od praxe a měla tendenci teoreticky rozebírat řadu zbytečností.
Podle toho soudím, že i na hodinách vás baví víc předcvičovat než vykládat látku.
Samozřejmě si s maminkami ráda protáhnu tělo, své má však obojí. Že dvě hodiny předtím o něčem povídám? Je to náročné, ale jsem přesvědčená, že to maminkám pomůže.
O zpětné vazbě jste už mluvila. Jak často se vám nastávající maminky vracejí po porodu?
Tak z devětadevadesáti procent. To je pro mě taky nejpřesvědčivější argument, proč pokračovat. Kdyby si řekly: Kam jsem to chodila, to byla blbost, bylo by to o něčem jiném.
To se pak ve městě skvěle prochází mezi maminkami s kočárky, viďte?
Taky se mnou už moje děti odmítají chodit. Vůbec nejkrizovější jsou obchoďáky. Ale nestěžuju si, je to součást mojí práce a potkává se s tím každý, kdo pracuje s lidmi. Musí na to být připravený. Někdy si postesknu, že nemám své soukromí, a pak mám čtrnáct dní volna a jsem nešťastná, že mi nikdo nevolá nebo nepíše. Už jsem tím asi postižená.
Jak vůbec relaxujete?
Chodím cvičit, na aerobik nebo zumbu. To mi hodně pomáhá. Sport mám ráda odmalička. A když už mám vůči synovi velké výčitky svědomí, tak jedeme do bazénu.
Syn touží po bazénu, po čem vy? Jaká jsou vaše přání?
Klasika. Zdraví, štěstí. Aby mi tady ještě pár let bylo přáno a mohla jsem tady působit jako soukromá porodní asistentka. A taky aby stoupl kredit práce porodních asistentek. S postupem času je to horší a horší. Podívejte třeba v Německu, tam je to někdo. U nich soukromá praxe funguje, o fyziologicky těhotné ženy se tam porodní asistentka opravdu stará. A vůbec nemluvím teď o domácích porodech nebo hraní si na gynekologa. K těhotenství ale vzdělávání nastávajících maminek nebo jejich cvičení patří, není to nadstandard jako u nás. Tady je státu jedno, kdo si těhotenská cvičení otevře. Jestli s tím má vůbec něco společného. Stačí, když si udělá živnostenský list na vedení kurzů.
Dřív to bývalo jiné?
Ještě za totality chodívala porodní asistentka na návštěvy i po porodu, bývalo to normální. Bývala prostředníkem mezi lékařem a rodičkou, následně šestinedělkou. Lékař má léčit, porodní asistentka má řešit ošetřovatelskou péči. V Německu to tak stále je, porodní asistentka má na starost šest sedm těhulek, o které se během těhotenství stará a chodívá k nim na návštěvy ještě po porodu.
Demografická struktura Česka se začíná čím dál víc dostávat do podoby urny, o Karlových Varech se mluví v souvislosti se stárnutím místních obyvatel snad ještě víc. Porodily opravdu už všechny Husákovy dcery?
Ještě před pár lety jsme mívali o dvě stě porodů víc a bylo to znát i v našem centru. Porodnost teď klesá celkově. Bývají slabší i silnější období, ale musím to zaťukat. Nestalo se mi, že bych tu seděla a neměla co dělat.
