Do Telče přišel, protože se mu líbila její podloubí. Původně tam Václav Jehlička učil výtvarnou výchovu. Ačkoli patří k nejúspěšnějším politikům na Vysočině, dnes tvrdí, že politickou kariéru definitivně ukončil. Pokud můžeme věřit, že návrat neplánuje, odešel každopádně na vrcholu.
Je spojován s tím, že Telč patřila společně s Prahou a Českým Krumlovem k městům, kterým se podařil vstup do prestižního klubu: na Seznam světového dědictví UNESCO. Letos město oslaví dvacetileté výročí vstupu do seznamu. Minule takto slavilo, jak vzpomínají pamětníci, krásného a slunečného dne 21. května 1993 předání listin o zápisu. Jehlička pochází z Domažlic a možná právě proto se po odchodu rodiny z rodného města usadil zrovna v Telči. „Města s podloubím se mi líbila. Jezdil jsem do Domažlic potom k babičce a asi jsem k nim podvědomě tíhnul,“ míní čtyřiašedesátiletý Jehlička.
Pamatujete si jako domažlický rodák na svůj první den v Telči?
Vyjma nějakého výletu jsem přišel do Telče poměrně pozdě, až začátkem osmdesátých let. Koupili jsme tady dům, ve kterém dodnes bydlíme. Město působilo velice mile a příjemně, nebylo v něm nic rušivého. Navíc má zámek na náměstí, což každé město nemá, na náměstí navazuje zámecký park. Byla to skladba poměrně drobných domů. Když sem přijedou zahraniční turisté, například Američani, mají dojem, že se ocitli v kulisách pohádky.
Ovlivnila podoba města vaše rozhodnutí zůstat?
Vždycky jsem se rozhodoval hodně podle estetického cítění. Dům v průměrném městě bych nechtěl koupit.
Dům jste si vybírali?
Byla to souhra náhod. Byl ve špatném stavu, jako tehdy většina domů: byly za fasádami mnohdy velmi zchátralé a zpustlé. Neměly díky socialismu soukromé vlastníky, kteří by do nich mohli investovat. Dříve rozkvetly díky živnostem, které v nich lidé provozovali: býval tam pekař, řezník, perníkář, čalouník, …
Vám se Telč líbila, ale byla tehdy atraktivním městem k bydlení?
Rozhodně ne. Podívejte se na nedaleké Slavonice. To bylo pohraniční město se vším všudy a dnes tam patří řada domů Američanům. Díky tehdejšímu politickému systému v Československu nebyla ničím zvlášť atraktivním.
Slavonice nejsou tak známé jako Telč asi proto, že se na seznam UNESCO nedostaly. Zasloužily by si to?
Česká republika žádost o Slavonice podala, ale pak byla stažena, nebyla by úspěšná. Myslím, že dnes už nemají šanci, protože Česká republika má na seznamu příliš mnoho městských památek.
Slavonice přitom působí ještě zakonzervovanějším dojmem než Telč.
Byly jednak menší a jednak se zakonzervovaly za socialismu, bylo to město v pohraničním pásmu.
Vzpomínám si, že mě ještě na sklonku socialismu pohraničníci kontrolovali daleko před Slavonicemi už ve vlaku.
Ano, to bývalo. Jeden čas byly dokonce prakticky nepřístupné, smělo se tam pouze na povolenku. Rozdíl těch měst byl v tom, že Telč byla vždy česká a Slavonice byly německé. Telč byla silným bodem české kultury na jihozápadní Moravě. Telčsko bylo bezmála ze všech stran obklopeno německým živlem. Osud Slavonic po roce 1945 byl jiný.
V tom, že po odsunech zůstaly bez původních obyvatel?
Přišli tam jiní lidé. V Telči žijí tradiční rody, mnohdy třeba už 300 let, to město si zachovalo kulturní kontinuitu včetně silného školství, vznikla tady první česká reálná škola na Moravě. Města, která školy neměla, nemají vazby, které vytváří lidé, kteří tam vystudují. To se objevilo i v přístupu měst po roce 1990 k možnosti zápisu do UNESCO.
Jak se zrodila myšlenka dostat Telč do UNESCO?
Nevymysleli jsme to my po roce 1989, ale pracovali na tom už za minulého režimu lidé z tehdejší památkové péče a ochrany přírody. Především bych chtěl zmínit velkou osobnost památkové péče pana doktora Dobroslava Líbala. Oni už tehdy v tichosti pracovali, aby Česká republika ve vhodném okamžiku mohla předložit své nominace.
Za socialismu to nebylo možné?
Nechtěl bych nikomu ublížit, ale myslím, že tady nebyl ani učiněn žádný pokus o zápis, žádnou památku jsme na seznamu UNESCO neměli, přestože ty kulturní hodnoty tady samozřejmě byly. Byla i další města, nebudu je jmenovat, která se tam po roce 1989 mohla dostat, ale neměla o to zájem. Argumentovali, že by jim to brzdilo rozvoj. Tím to město jednou provždy šanci ztratí, i když by nástupci původní garnitury třeba dnes na seznam už to město rádi dostali. Ale je to stále obtížnější. Čtvrtou nominací byl tehdy vedle Českého Krumlova a Prahy také Karlštejn.
Ten se ale do UNESCO nedostal.
Byly tam výhrady k vývoji té památky, která prodělala rozsáhlé novogotické úpravy a přestavby, takže není zaručena její autenticita. Záleží velmi na přípravě žádosti, na čem je důraz. Třebíč by se nikdy nemohla dostat na seznam, kdyby hlavní myšlenkou nominace nebylo, že jde o ukázku symbiózy Židů a křesťanů, která se projevila v hmotném vývoji města. Do té doby žádná taková památka zapsána nebyla. Kdyby tam šla Třebíč pouze jako městská památková rezervace, tak by se tam nedostala.
Telč se vlastně na seznam dostala díky osvícenosti členů telčského muzejního spolku před sto lety, kteří trvali na tom, aby cenné jádro města zůstalo zachováno.
Máte pravdu. A řekl bych to ještě jinak. Bylo štěstí, že v Telči byla reálná škola, kde byli vzdělaní lidé, kteří uměli rozpoznat hodnotu města. Ti byli v tom muzejním spolku. Nebyli to jen tak obyčejní občané, tehdejší gymnaziální profesoři byli na úrovni dnešních vysokoškolských. Tehdy několik domů na náměstí vyhořelo a místní živnostníci chtěli ty domy moderně přestavět, strhnout jejich štíty. Takových měst byla celá řada, třeba Polná. Členové spolku se proti tomu ohradili a po dohodě s tehdejšími památkáři z Vídně bylo město obnoveno do podoby před požárem. Kdyby tehdy došlo k modernizaci, tak by to bylo jak domino, jak lavina. Z Telče by nic nezbylo.
Byla už tehdy Telč stavebně výjimečná?
Tehdy se to tak neprožívalo, ale myslím, že ano.
Bude se UNESCO rozšiřovat i dál?
Rozšiřuje se, ale České republice se tam nepodařilo v oblasti hmotného dědictví uspět. Něco jiného je nehmotné dědictví, tam se nám dařilo. Například zápis Jízdy králů. Nemá smysl, aby se seznam dál rozšiřoval o to samé. Myslím, že je v Česku řada věcí, které mají šanci. Osobně jsem se snažil o zapsání národního hřebčína v Kladrubech, protože na seznamu ještě nic takového není. Jakmile tam totiž Maďaři zapíší například hřebčín v Bábolně, tak nám už se zápis nepodaří.
Proč?
Komise zasedne a řekne: ve střední Evropě už jedna taková památka je, nebudeme přidávat další. Ono se se zápisy šetří, není povinností komise každoročně přidat řadu dalších zápisů. Je to jako s udělováním cen města. Jaký bude mít smysl, když budou všichni občané držiteli ceny města?
Tři památky UNESCO jsou na území Vysočiny, souvisí to nějak, nebo jde o náhodu?
Uvědomme si, že Telč byla v minulosti součástí západní Moravy a současně patřila k jižním Čechám. Typem města má blíže k Jindřichovu Hradci nebo k Třeboni než třeba k Třebíči. Bylo svým charakterem jihočeské. Aby tady bylo něco vysočinského, to není možné, ten pojem dřív neexistoval. Bylo to chudší město a všechno je v něm drobnější. Můžeme být pyšni, že ty tři památky jsou na území Kraje Vysočina, ale historicky vzato to s nynějším regionem nemůže mít nic společného.
Ze sčítání lidu vyplynulo, že na Vysočině přibývá lidí, kteří se cítí být Moravany. Krajem přitom vedla historická českomoravská hranice. Myslíte, že Vysočina jako nový kraj má šanci dlouhodobě vydržet?
To záleží na tom, koho bude mít ve svém vedení, v parlamentu, ve vládě. Věřím, že v dalších desetiletích tady kraj bude. I když ve srovnání s jižními Čechami nebo s jižní Moravou jsme pořád nový, ne zcela plnohodnotný kraj.
Může se podařit Vysočině najít vnitřní smysl?
Jižní Čechy jsou kraj velice kompaktní, i za Rožmberků to byly jižní Čechy. A naopak nynější evropské mocnosti byly před 150 lety rozděleny na řadu malých států. Na Vysočině to záleží na lidech. Aby myšlenku kraje podporovali, mají to v rukou.
VÁCLAV JEHLIČKA
• Narodil se 24. března 1948 v Domažlicích. Má čtyři dcery a syna. Žije v Telči.
• Byl členem ODA, poté KDU-ČSL, nyní TOP 09. V letech 1990 až 1998 byl starostou města Telče, v letech 1996 až 2010 byl senátorem.
• Od ledna 2007 do května 2009 byl ministrem kultury. Nyní pracuje pro telčskou pobočku Masarykovy univerzity v Brně.
