Teta Eva řeší bolesti ghetta. Někdy je ale bezmocná

Nadávat od stolu? Nuda. O tom, jak to v ghettu chodí, jsem se přesvědčil na vlastní kůži. Stal jsem se na pár hodin streetworkerem neboli terénním pracovníkem.

Kde jinde se s romskou terénní pracovnicí sejít než v Karviné na šestce. Hodně místních nechodí do práce. Mají dluhy, hádají se mezi sebou a žijí rozbitých domech, kolem kterých se válí odpadky. Je osm hodin ráno a třesu si rukou s Evou Kropiwnickou, která obchází romské rodiny již pátým rokem.
„Radím jim, vyslechnu si je, chodím s nimi na úřady, ale i na vyšetření, když je třeba. Sestavuju jim splátkové kalendáře a pomáhám řešit sousedské spory,“ nastiňuje náplň práce terénní pracovnice. Sama je Romka a je sousedkou mnohých svých klientů. Snad i proto ji lidé na ulici berou. Tykají jí, mávají na ni z oken, někteří ji oslovují teto Evo. „Za těch pět let mě tady zná každý. A příjmení mám dlouhé, tak mě oslovují jménem,“ vysvětluje Kropiwnická.
Na návštěvy je ještě brzo. V osm ráno tady totiž lidé ještě spí. „Chodím za nimi až po deváté hodině,“ podotýká Kropiwnická.
Proto se zatím procházíme ulicemi u Hornické nemocnice a později i osmistovkou. Zaměstnankyně úřadu ukazuje na domy, do kterých se nastěhují Romové z bouraných domů ve Vagónce. „Je dobře, že Vagónku bourají. Domy tam už jsou ve špatném stavu, tady budou mít lepší bydlení,“ říká Kropiwnická. I lidé z Vagónky jsou se svým osudem smířeni, to spíš starousedlíci z domů, kam se rodiny mají stěhovat, protestují. „Proč je dávají zrovna k nám? Proč ne do jiné části města? Zase tady bude akorát bordel,“ běduje mladá žena. Kropiwnická ji uklidňuje, že se k nim do domu nastěhují slušné rodiny. Odbíjí devátá hodina ranní a je čas začít zvonit u klientů „tety Evy“. V rajónu má na starost více než dvacet rodin, ale už má přehled, kdo by ve středu v devět mohl být doma a kdo ne. První pokus se ale nezdaří. „Asi ještě spí, anebo někam šli,“ říká stroze Kropiwnická po marném dvouminutovém klepání na dveře. Jdeme tedy o dům dál, do jednoho z domů poblíž karvinského gymnázia. Tentokrát je přes dveře slyšet, že budeme úspěšní. Z bytu se ozývají dětské hlasy. „Jedno z dětí nám otevře a za pár vteřin už na nás kouká čtveřice dítek. Matka je doma, ale zřejmě pospává. Po chvilce čekání a volání dětí se přeci jen objevuje ve dveřích. „Ahoj Evo,“ zdraví hned známou tvář Magdaléna Pondyová. Na mě se dívá s odstupem a hned říká. „Kdybyste přišel sám, tak vám ani neotevřu,“ nešetří upřímností Pondyová. Přesto se rozhovoří. „Jsem moc ráda, že za námi Eva chodí. Dost mi pomáhá, třeba když jsem měla nějaké dluhy, poradila mi,“ říká několikanásobná matka.

Pryč! Alespoň za cestu

Mezi dětmi je i školák, čehož si terénní pracovnice hned všimne. Pondyová jí vysvětluje, že syn je nemocný. Přiznává pak ale, že do školy s omluvou nezavolala a slibuje nápravu. Tak jako většina místních obyvatel by se hned stěhovala pryč. Do jiné části města. Takhle odpověděl každý, s kým jsme ten den mluvili. Nemusí chodit daleko, stačilo by jim bydlet přes cestu u házenkářské haly, která je pomyslným dělítkem mezi ghettem a zbytkem města. „Protože si hlavně ti mladí pořád víc dovolují. Problémem nejsou starousedlíci, ale děti, které nemají před ničím a nikým respekt, a taky nově přistěhovaní,“ říká starší žena, kterou potkáváme při cestě do dalšího bytu. Hned dává i příklad. „Děcka seděla venku k večeru, dělala rambajz, a když je někdo okřikl, tak mu ještě začaly vyhrožovat. Většinou je okřiknou důchodci, a co ti udělají, když čelí partě mladíků? Ale takhle se chovají bílí i Romové, je to stejné,“ říká žena.

Biblická nástěnka

Terénní pracovnice Kropiwnická má stejné zkušenosti. Hlavní problém je podle ní v tom, že Romové mají ve zvyku mít hodně dětí. „Romky, které nemohou mít dítě, jsou pro místní chlapy nezajímavé. Já to nechápu, zrušili porodné a stále to lidi láká mít tolik ratolestí. Pak je nezvládají. Snažíme se je přesvědčovat, že není důležité mít tolik dětí, ale je to zbytečné,“ říká Kropiwnická. Není podle ní výjimka, když má rodina v ghettu sedm potomků. „Dívky mají už v osmácti letech druhé dítě, to je strašně brzo. Přichází tím o dětství,“ podotýká Kropiwnická. Čeká nás ještě jedna návštěva. Ochotná žena z domu naproti házenkářské hale nás zve okamžitě dovnitř. Hned po vstupu do bytu mě zaujme nástěnka v kuchyni. Jsou na ni pověšené úryvky z bible. Sice je na nich spousta gramatických chyb, ale podle paní domácí je důležité hlavně to, že se jimi začali všichni doma řídit. „Dali jsme se na víru, což nám hodně pomohlo. Manžel přestal kouřit a chlastat. Teď se nám žije lépe,“ říká Marcela Chudá. Ani ona není doma sama. Pod postelí se schovává pětiletý Alex. Neděsí ho ani tak přítomnost terénní pracovnice, která k nim chodí pravidelně, ale spíše fotograf a redaktor na sedačce, kterou má žena v kuchyni. Nakonec vyleze a stává se z něj šoumen. Některé věci se možná naučil venku od svých kamarádů, stejně jako mluvit vulgárně. „Já doma takhle nemluvím. Je mi ale jasné, že ty slůvka pochytil od dětí venku. I proto bych se hned stěhovala jinam,“ přiznává Chudá. Se synem se nechá ochotně vyfotit. Za chvíli se ale omlouvá. Musí uklízet. Končí i dnešní společná směna. Terénní pracovnice má ještě povinnosti a pochůzky. A my taky odcházíme. Opouštíme romskou rodinu, která vyvrací předsudky o životě Romů. Má perfektně uklizený byt a snaží se žít podle nástěnky plné citátů z bible.