Ticho, které léčí, a endoprotézy z Poldi

Pád železné opony pomohl medicíně k lepším přístrojům, většímu výběru léků a šíření odborných informací. Další díl retroseriálu Sedmičky se věnuje zdravotnictví.

Všudypřítomná bílá barva a zápach dezinfekce. Přísné, až posvátné ticho. Dvakrát týdně návštěvy s kompoty, ti šťastnější se síťkou pomerančů. Dvě nemocnice, vojenská s puncem protekčnosti. To jsou střípky vzpomínek pacientů, kteří za totality stonali v Budějovicích.
Na lékaře a sestry myslí většina z nich s vděčností. „Když jsme zjistili, že dcera potřebuje operaci kyčlí, sháněli jsme rady a kontakty, kde se dalo. Všude nám doporučili zákrok v této nemocnici, protože její ortopedie měla dobré jméno,“ zavzpomínal Jiří Sleier z Budějovicka. Operovaný kloub slouží jeho dceři už více než dvacet let bez problémů.
Medicína je oborem, který pokrok proměnil zcela zásadně. Například právě kyčle už lze miminkům díky ultrazvuku vyšetřit dřív a šetrněji než v minulosti rentgenem. Proto těchto dětských potíží významně ubylo.

Známosti, kontakty

K největším problémům zdravotnictví před dvaceti a více lety patřil nedostatek přístrojů, omezený výběr léků a blokované zdroje informací.
Mnohé služby ale fungovaly dobře a leccos i lépe než dnes, protože stát zdravotnictví dotoval. Tím mohlo být bezplatné – za cenu dluhu, který dnes splácíme.
„Nebylo to tak zpolitizované téma jako dnes, kdy například poplatky ovlivnily výsledek voleb,“ říká Vladimír Vurm, který v letech 1971 až 1990 vedl Krajský ústav národního zdraví, tedy KÚNZ. Pod tento ústav spadaly kromě Krajské nemocnice i léčebny a zdravotní školy.
Vysocí straníci si prý uvědomovali, že pro lékaře je důležitější odbornost než politika, protože sami chtěli být ošetřovaní kvalitně. „Tlaky přesvědčit lékaře ke vstupu do komunistické strany tu sice občas byly, ale daly se zvládnout. Mám čisté svědomí, že jsem nejmenoval jediného primáře jen kvůli tomu, že byl v KSČ,“ upozornil Vurm, který nyní vede jednu z kateder Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity.
Stát se chlubil například počty nemocničních lůžek i jejich využitím. V tom Československo patřilo k nejlepším na světě. Z dnešního pohledu je to poněkud relativní úspěch, protože pokud to není nutné, lidé do nemocnice jen docházejí a jdou pak zas domů, kde se cítí lépe.
Důležité je to například na onkologii. Lékařka Jana Vančurová si z osmdesátých let vybavuje hlavně dvanáctilůžkové pokoje na onkologickém oddělení v budově, kde nyní sídlí část krajského úřadu. „Pro lidi s rakovinou bylo dost deprimující, když museli ležet v tak velkém pokoji a viděli, jak je jiným zle,“ vybavila si. Stačil jeden špatný případ a všichni ostatní propadali pocitu beznaděje.
Krajská nemocnice v Českých Budějovicích měla podle Vurma štěstí na lékaře i další odborníky, kteří díky svému renomé a kontaktům také leccos sehnali. Například získala jako druhá v republice přístroj CT umožňující komplexní vyšetření počítačovou tomografií.
Pro ostatní kraje včetně Prahy byla poučením v péči o novorozence. Roku 1983 tu vzniklo první neonatologické oddělení v republice. Založil je Miloš Velemínský, nyní děkan Zdravotně sociální fakulty. Se svým týmem významně zlepšil péči o nedonošené děti.
Sháněli inkubátory a ventilátory, což byly dýchací přístroje, jimiž děti zachraňovali. „Přístrojů ale bylo málo a také zkušenosti a informace jsme získávali mnohem složitěji. To je hlavní rozdíl oproti dnešku,“ shrnul Velemínský.

Příliš informací

Z jiného úhlu pohledu spatřuje výraznou změnu v šíření poznatků osmaosmdesátiletý chirurg Miloslav Hlach, který byl i členem Světové zdravotnické organizace.
Uspořádal stovky přednášek pro veřejnost, hlavně přes Červený kříž. „Tehdy na ně lidé chodili rádi, lékaři měli větší autoritu než dnes. Nyní tyto informace ve velkém šíří hlavně média, ale po odborné stránce jsou správné jen někdy. Navíc jsou často protichůdné a je jich příliš, takže lidé nevědí, co si z nich vybrat,“ podotkl.

PĚTKRÁT:1. Kromě krajské nemocnice fungovala v Českých Budějovicích ještě vojenská, kam se s protekcí mohli dostat i ti, kteří měli s armádou pramálo společného. Ačkoli jí některá oddělení scházela, měla dobrou pověst hlavně díky tomu, že byla „jen pro někoho“. Její atmosféře prospívalo, že kluci z vojenské základní služby tam dělali pomocné práce, takže sestřičky měly na pacienty víc času.

2. Souboj s časem sváděli mnozí při čekání na operace. Například na endoprotézu v průměru dva roky. Pořadníky kontrolovaly komise poslanců na krajském národním výboru, umělé klouby byly nedostatkovým zbožím. Vyráběla je Poldi Kladno a exportovala do světa, ve své době to byly špičkové výrobky. Budějovická ortopedie se těmito operacemi proslavila hlavně díky zkušenostem primáře Jiřího Krbce, který se učil na stážích ve Švýcarsku a Německu.

3. O hodně přísnější než dnes byl tehdy režim návštěv v nemocnici, které tam mohly chodit jen dvakrát týdně, a to ve středu a v neděli odpoledne. Tyto dny byly také jedinými v týdnu, kdy nemocniční pacienti dostávali studené večeře. Dnes jsou pravidlem, v osmdesátých letech měly ale naprostou převahu večeře teplé.

4. K privilegiím, jež využívali funkcionáři KSČ, patřil i systém takzvaných důvěrných lékařů. Zajišťovali jim tu nejlepší péči. Týdeník Nový život přinesl 8. prosince 1989 zprávu, že instituce důvěrných lékařů přestává existovat a straníci se už budou muset obracet jen na obvodní nebo závodní lékaře.

5. Další výběr vzpomínek na socialistické zdravotnictví se zdá nekonečný. Třeba sádra, do níž lékaři dávali většinu zlomenin. Nebo důkladná prevence, k níž patřilo i očkování přímo ve školních třídách, návštěvy „pojízdných“ zubařů a fluoridové tabletky.