Královéhradecký písničkář s ostravskou minulostí Pavel Dobeš neztrácí humor smíchaný se štiplavou ironií ani po šedesátce. „Myslím si, že jsem toho napsal již dost. To, co chci sdělit, se mi do písniček již nevejde,“ říká.
Jak se zpívá písničkáři po šedesátce?
Muzika mě stále šíleně baví. Možná, že jsem kdysi byl i na nějakém vrcholu, ale nikdy jsem nechtěl v jednom roce strhat všechny hudební trhy. Lepší se mi zdá tempo, při kterém vás žádná agentura pořadatelům nevnucuje. Hrát pak jezdíte jen tam, kde pořadatelé sami vyvinou iniciativu, aby vás pozvali. Při tomto způsobu se umělec lépe doví, jak je to s jeho skutečnou popularitou, a protože to nedělá jako vrcholový sport, ze kterého se odchází s prvním šedivým vlasem, stává se koncertování jeho celoživotním naplněním.
Připravujete nějaké nové písně?
Myslím si, že jsem toho napsal již dost. No napíšu něco tak jednou za tři roky a to stačí. Navíc věci, které chci sdělovat, a jako písničkář tu potřebu mám, se mi do písniček nevejdou. Píseň musí frčet. Takže jsem se rozhodl, že své myšlenky hodím na papír a napíšu knihu. Teď pracuji na cestopise, ve kterém bych rád nastínil některá témata. Ta pak rozvinu v další knize. Přemýšlím o ní již pěkně dlouho.
Vy už jste jeden cestopis napsal. Můžeme se těšit na něco podobného?
Krátce po sametové revoluci jsem se dostal do Spojených států. Chtěl jsem tak prožít své sny, které jsem v mládí snil při četbě o indiánech nebo westernových titulů. Byl jsem Amerikou okouzlen. Tenkrát to pro mě byla země svobody. Dnes bych o té zemi nic moc hezkého napsat neuměl. Knížka o cestě po Španělsku bude o něčem jiném.
O Španělsku toho bylo napsáno již hodně. V čem bude vaše kniha jiná?
Lidé si myslí, že svět je již zmapován a všechno bylo objeveno a popsáno. Ale ono je pořád co objevovat. My jsme se na cestu vydali s jediným cílem, a to byl Gibraltar. Nevěděli jsme, co nás čeká nebo kde budeme spát. Spousta věcí nás překvapila a o tom bude ta kniha. Také mě to přivedlo k zamyšlení nad naší zemí, takže tam naznačím témata, která pak rozpracuji v další knize.
Takže kniha „Kruhové objezdy“ bude o Česku?
Ano, bude to o nás a různých trendech, které provázejí naši současnost a nedávnou minulost. Jako lidé ztrácíme schopnost vlastního úsudku. Zapomínáme, že člověk byl stvořen bez zdravotního průmyslu a přežil miliony let. Všichni podléháme mediální „masáži“. Nechceme a neumíme přemýšlet v jiných souvislostech, než jak slyšíme od rána do večera v rádiu či v televizi. Ale musíme se to učit.
Nezavání to trochu politikou? Vy jste přece kandidoval do Senátu za Stranu zelených.
Povinností muže je vykonat práci pro svoji obec, pro svůj stát, je-li o to požádán. Mě Strana zelených oslovila, požádala a já jsem tuto výzvu přijal. V jiné situaci jsem ovšem dnes, kdy jsem se po šedesátce posunul do důchodového věku, a tudíž jsem této povinnosti zbaven. Mám malé děti a chci je naučit plavat, lyžovat. Raději než jezdit s aktovkou do Prahy nebo do Bruselu a vysedávat tam po zbytek svých dnů, zatímco doma budou vyrůstat děti.
Jak jste oslavil dvacet let svobody?
No slyšel jsem teď o tom v rádiu denně mnoho pořadů. Přišel mi dokonce e-mail, ať si taky vezmu klíče a jdu do průvodu. Víte, mně tihle lidi připadají jako zastydlí revolucionáři, kteří po dvaceti letech vezmou do ruky klacek a vyjdou do pražských ulic zasadit bolševikovi tu rozhodující ránu. A přitom nevidí, že tu energii by měli vynaložit úplně jiným směrem. Existuje přece takových věcí, aktuálních, které by měly být vysloveny.
No ale máte na rok osmdesát devět nějakou vzpomínku?
Nejsilnějším zážitkem té doby byla pro mě Wrocław. Problém byl, jak se tam dostat. Režim o akci věděl a chystal na hranicích mnohá opatření. „Vy jste…?“ ptali se mě. „Dobeš,“ říkám na to. „Máte v autě kytary.“ – „Ano, jsou to moje kytary, jsem muzikant.“ „Vy jedete někam hrát?“ – „Není to vyloučeno,“ usmál jsem se na ně. Popřáli mi šťastnou cestu a vyrazil jsem do Polska.
I vy jste se toho hnutí za svobodu účastnil…
Ano, svoboda je velmi důležitá věc, to největší, co člověk má, je-li však naplněna obsahem.
