Točit tragédii reálně? To vážně nešlo, říká režisér Adamec

Když se v roce 1975 zřítilo do Suchdola letadlo, režisér Jiří Adamec studoval. Devět let poté o tragédii natočil nejslavnější díl seriálu Sanitka.

Na pláň za barrandovské ateliéry dopravili filmaři letadlo, které rozřezali tak, aby vypadalo jako po strašlivé havárii. Jaromír Hanzlík a další známí herci v bílých pláštích tam vzdali poctu zdravotníkům, kteří zachránili v Suchdole třiačtyřicet životů.

„Sanitka má dodnes úspěch jistě i zásluhou tohoto dílu,“ míní jeho režisér Jiří Adamec.

Zařadil jste ho jako vyvrcholení seriálu…

Těžko najít významnější událost než tuhle, co by završovala televizní dílo, které si kladlo za cíl nejen pobavit diváky, ale také ocenit úžasnou práci, kterou záchranáři odevzdávají. Zásah zvládli bravurně a dá se říct, že si i díky němu získali všeobecný respekt.

Seriál jste dělali devět let po neštěstí. Bylo to tehdy pořád ještě živé téma?

Měli jsme v tomto případě zcela výjimečnou odpovědnost. Ale zároveň i potřebu vyrovnat se s vlastním traumatem z té události. Protože já si zcela konkrétně uvědomuji, že jsem ji v celé její tragičnosti, v pravé síle, ucítil až při zahájení prací na seriálu.

Proč jste filmovali na Barrandově a ne přímo v Suchdole?

Zahrádkářská kolonie v Suchdole vypadala v době natáčení zcela jinak než v den tragédie, takže vracet se tam nemělo smysl. Navíc jsme potřebovali prostor pro filmařskou práci. Také jsme tam museli dopravit letadlo nikoliv vzdušnou, ale pozemní cestou.

Setkal jste se před natáčením s pamětníky tragédie?

Měli jsme množství dobových informací, včetně dokumentace i osobních vzpomínek odborníků, kteří na místě zasahovali. Ale my jsme přesto nechtěli, a ani nemohli dělat kopii události. Netočili jsme dokument, ale stylizovaný příběh zcela jiných lidí než těch, kteří se s tragédií v Suchdole osobně setkali.

Zcela reální jste nebyli ani v hrůzných detailech…

Chtěli jsme být co nejautentičtější, ale kdyby byly scény úplně reálné, nedaly by se vysílat nebo by se na ně diváci nedokázali dívat.

Připravovali jste se na tento díl dlouho?

Příprava trvala řadu týdnů, ale museli jsme ji celou zvládnout během natáčení jiných dílů. Byl by to oříšek i pro zkušené filmaře, kteří by točili celovečerní film.

Jak vypadalo samotné natáčení?

Trvalo dva dny. Dodnes nechápu, jak se to mohlo podařit. Nebylo to ani příliš drahé. Dnes jsou podmínky při natáčení seriálů ještě krutější. Z toho usuzuji, že by se to takhle už udělat nedalo.

Byl pro vás jako tvůrce tento díl důležitý?

Tenkrát jsem to takhle nevnímal, ale teď je to samozřejmě jiné. Způsob realizace této tragédie je do dnešních dnů součástí diamantového fondu zdejší filmařiny, nejen té televizní. I po pětatřiceti letech vzbuzuje uznání a úctu, proto má v mé filmografii nesmírně významné místo.

Seriál vznikal v době tuhé normalizace. Cítil jste při natáčení nějaký politický tlak?

Cítil jsem ho pouze při obsazování některých rolí. Několik herců, které jsem si vybral, mi nedovolili obsadit. Ale musím říct, že to seriál nepoškodilo. Pak jsem se potýkal už jen s dobovými prkotinami, které mi dnes připadají směšné. Například byl problém, že herečka měla na sobě svetr se vzorem, který připomínal kříž. A ta scéna musela ven.