Proč za vznikem Dánské dívky stojí tak dlouhý příběh?
To je prostě svět hraného filmu. Moje producentka Gail Mutruxová s Dánskou dívkou strávila patnáct let, práva na román Davida Ebershoffa koupila v roce 2000. Já si scénář poprvé přečetl v roce 2008, v rané fázi příprav na Královu řeč. Do jeho milostného příběhu jsem se hned zamiloval. V té době to ale byl film, který se považoval za obtížně financovatelný a dost ošemetný k natočení. Teď o něm lidi říkají, jak je příhodný. Za poslední rok či dva se mainstreamový přístup k transgenderu hodně změnil, aspoň tedy v Británii a USA. Podívejte se na seriály jako Transparent nebo Orange is the New Black. Doufám, že to je jen začátek a víc takových příběhů začnou vyprávět přímo i transgender filmaři.
Uvažoval jste o obsazení role Einara, z kterého se stane žena Lili Elbe, transgender hercem?
Moc ne. Eddie Redmayne byl moje instinktivní volba, už když jsem si ten scénář četl tehdy poprvé. Měl jsem pak dost času přemýšlet nad jinými návrhy, ale myšlenka na Eddieho ve mně zůstala, asi proto, že spolu už dlouho máme skvělý pracovní vztah. Režíroval jsem ho poprvé v televizní Královně Alžbětě, když mu bylo 22 let. Hrál postavu odsouzenou k smrti za vzporu a pořád si pamatuju, jakou emocionální syrovost ve své scéně ukázal. Už tehdy jsem s ním chtěl natočit film, kde by hrál hlavní roli. Pak jsme spolupracovali na Bídnících, jeho verze balady Empty Chairs at Empty Tables mi opět vyrazila dech. Eddie má dar diváky k sobě emocionálně přitáhnout, jeho city jsou velmi vidět. Díky němu proměna Einara v Lili vypadá nevyhnutelně a on u toho působí tak přirozeně, že zapomenete, jak je těžké to zahrát. Navíc Eddie už na škole hrál ženské role, Mark Rylance ho pak na divadle obsadil jako Violu do Večeru tříkrálového. Mít za sebou tolik ženských rolí je pro herce dost neobvyklé.
Vyvinul se Eddie Redmayne od dob Královny Alžběty jako herec hodně?
Myslím, že ano. Ale ten jeho zásadní dar být emocionálně přístupný v něm byl vždycky.
A už jste mu odpustil, že vám před natáčením Alžběty lhal, že umí jezdit na koni?
Úplně ne, v Bídnících jsem si vychutnal, když jsem mu sděloval, že bude muset na koni běžné výšky projet ulicí a pak přes práh, kavárnu a dvoje dveře vjet do další ulice k barikádě z židlí. Samozřejmě měl pocit, že se mu mstím.
Město Vejle, kde se Lili narodila, jsem navštívil, jenže já cítil, že potřebujeme jiné místo. Chtěl jsem mocnou krajinu. V Dánsku jsem ji nenašel, omlouvám se
V Dánské dívce si Eddie zase obléká ženské šaty, transformace jeho postavy ve filmu probíhá poměrně rychle. V jedné scéně si natahuje hedvábnou punčochu, nedlouho poté si chce změnit pohlaví. Jak to bylo ve skutečnosti?
V životě ta přeměna trvala mnoho let, Einar se narodil v roce 1882, svou ženskou identitu Lili Elbe začal prozkoumávat už kolem první světové války, operace postoupil v 30. letech. Pro film jsme museli všechno zhustit, podobně jako v Králově řeči. Ale film vysvětlí, že už jako dítě se Einar cítil jako Lili, jenže kvůli otcově hněvu ji potlačil a samozřejmě tehdy vůbec nevěděl, co s tím, že nějaká změna pohlaví je možná. Ta scéna s punčochou figuruje ovšem i v memoárech Lili jako onen podnětný moment k její přeměně. Akorát ony memoáry nejsou bohužel spolehlivé, víme, že do nich zasahovali další lidé a přepisovali je, aby se lépe prodávaly. Je tedy těžké zjistit, jak ten skutečný příběh vypadal.
Skutečné ve filmu určitě není Dánsko, které vidíme v posledním záběru. Takové kopce tam nemají.
Město Vejle, kde se Lili narodila, jsem navštívil, jenže já cítil, že potřebujeme jiné místo, víc obrazotvorné, které by ji ve filmu mohlo pronásledovat. Chtěl jsem mocnou krajinu. V Dánsku jsem ji nenašel, omlouvám se. Točili jsme v Norsku, u fjordu u Bergenu. Nakonec šlo vlastně o ten nejtěžší natáčecí den. Měli jsme asi jen 90 minut viditelnosti, jinak se střídala mlha, plískanice, sníh a déšť, takže jsme bojovali proti živlům. K tomu byla strašná zima a herečka Alicia Vikanderová na sobě neměla moc teplý kabát. V jeden okamžik se na mě její kolega Matthias Schoenaerts obrátil s tím, že je Alicia podchlazená a musíme se vrátit. A my se předtím nejvíc báli, že šála, kterou má Alicia jako Gerda upustit, nepoletí. Což v tom větru nebyl vůbec problém, pokaždé hned vystoupila do výšky tisíc metrů a odletěla až někam na Mars.
A proč jste vybrali Brusel, aby dubloval Paříž?
Za to může Lana Wachowská, která mi věnovala pár vzácných hodin, když s Eddie Redmaynem točila Jupiter vychází. Navrhla nám, abychom použili secesi jako pozadí pro zrod Lili. Dánsko je víc svět přímých linií, secese přišla s explozí barev a křivek, přinesla revoluci ve vizuálním umění 20. století a tento pohyb od maskulinních tvarů k femininním se nám hodil. No a nejlepší secesní budovy nejsou v Paříži, ale v Bruselu. Proto jsme interiéry natočili tam.
Vaše tři poslední filmy získaly oscarové nominace. Přišel jste na to, co se líbí americké akademii?
Nevím, co za tím je. Oscary jsou pro mě skvělé hlavně proto, že se o filmu mluví, což může přitáhnout další lidi, aby se na něj šli podívat.
Vidíte nějaké podobnosti mezi Dánskou dívkou a Královou řečí, která vyhrála Oscara za nejlepší film?
Přemýšlel jsem o tom, protože jsem se do obou těch příběhů zamiloval nedlouho po sobě, geneze obou filmů byla podobná, podobají se i tematicky. Oba vyprávějí o bloku, který leží mezi námi a nejlepší, pravdivou verzí nás samých. To je ovšem univerzální téma. Hodně lidí s tím bojuje. Takovým blokem může být stydlivost, nejistota, deprese, úzkost, závislost. Případně koktání nebo fakt, že se neidentifikujete se svým genderem. V Králově řeči král překonal svůj problém pomocí lásky a přátelství. V Dánské dívce Gerdina bezpodmínečná, neochvějná láska vytvoří prostor, ve kterém se Einar může změnit. Vždy jsem věřil, že nejlepší šance, jak se dostat ke svému nejlepšímu já, je být opravdu milován a opravdu chápán. Bez toho to jde těžce.
Vaše filmy spojuje i to, že se skoro všechny odehrávají v minulosti. Proč máte tak rád retro příběhy?
Když pro mě je retro i to, co se stalo včera. Moc se mi třeba líbil film Straight Outta Compton, s lehkým studem přiznávám, že jako teenager jsem miloval skupinu N. W. A., což už dneska je retro. Já se prostě snažím najít nejlepší scénáře a poslední dobou to jsou příběhy založené na skutečných osudech z minulosti. Hodně postav ve scénářích působí dost genericky, jakmile jsou ale inspirované reálnými lidmi, bývají najednou velmi specifické. Třeba hlavní hrdinové ze scénářů Petera Morgana k filmům Lord Longford nebo Prokletý klub. Ty si prostě nemůžete vymyslet, jak jsou ujetí.
Má na váš zájem o minulost vliv i to, že je vaše matka historička?
Ano. Vyrostl jsem v rodině, kde na historické pravdě záleželo. Mamka by se zbláznila, kdybych minulost nebral vážně. Ale myslím, že mě víc přitahují lidi, které historie ignorovala. Historie má totiž tendenci poslouchat dobové předsudky. Nepřekvapuje mě, že příběh Lili Elbe skoro nikdo neznal. Nebo že Británie v době, kdy panoval velký strach z psychických nemocí, utajovala fakt, že její král potřeboval pomoc australského logopeda. Chci si posvítit na lidi, které historie držela ve tmě.
Je nyní těžké natočit původní příběh, který není pokračováním nebo prequelem?
My rádi myslíme na filmová studia jako na monolity, ale to není pravda. V roce, kdy Universal vyrobil Rychle a zběsile 7 a Jurský svět, taky velmi rád podpořil Dánskou dívku. Takže minimálně u nich je důvod k optimismu.
Autorka je spolupracovnicí redakce
