Tomáš Fleischmann v letošní sezoně hraje o novou smlouvu | E15.cz

Tomáš Fleischmann v letošní sezoně hraje o novou smlouvu

Monika Fleischmannová

Hokejový útočník Washingtonu Tomáš Fleischmann si velice váží nominace na olympijské hry.

Hokejový útočník Tomáš Fleischmann patří v současnosti k nejlepším českým hráčům v NHL. Ve Washingtonu Capitals, kde působí, si na jeho služby letos nemůžou stěžovat. Na jeho formu bude spoléhat i reprezentační kouč Vladimír Růžička, který rodáka z Kopřivnice nominoval na olympijské hry do kanadského Vancouveru.

V reprezentaci jste dosud odehrál jen osm utkání. Čekal jste pozvánku na olympiádu do Vancouveru? Poprvé jsem za reprezentaci nastoupil v roce 2008 na šampionátu v Quebecku. Byl to skvělý turnaj, na který rád vzpomínám. Vzhledem k tomu, že šampionát byl v Kanadě, mohl jsem se ho zúčastnit. Loni jsem na mistrovství světa hrát nemohl, protože jsme hráli ve Stanley Cupu. Nominace na Olympiádu byla ale pro mne velkým překvapením. Ne, že by mě to nenapadlo, ale vůbec jsem s tím nepočítal. Hlavně kvůli zranění, se kterým se vlastně potýkám ještě teď. Pozvání si o to víc vážím.

Trápila vás zánět žil. Jak se Vám to stalo? Nejspíš se mi to stalo už na konci sezony v play-off. Dostal jsem pukem do lýtka, když jsem blokoval střelu. Už předtím jsem měl s lýtkem menší problémy, které ale stačilo rozmasírovat. Myslel jsem, že i teď to bude něco podobného. Jenomže když jsem se vracel po sezoně domů do Čech, při dlouhém letu jsem si lýtko v letadle přeseděl. Špatně mi v něm proudila krev. Na tohle všechno jsem přišel až o měsíc později, vůbec jsem nevěděl, co to je.

Jak se cítíte v současnosti? Pořád ještě podstupuji ředění krve, v praxi to znamená, že když nehrajeme zápas, píchám si injekce. Stále totiž hrozí, že kdybych měl řídkou krev, při zápase se zranil, mohl bych vykrvácet. Zpočátku jsem chodil na injekce denně, pak už jsem jen jedl prášky. Nicméně dnes už se cítím skvěle.

Sledoval jste oficiální vyhlášení nominace na olympijské hry? Nesledoval, jednak kvůli časovému posunu, a také proto, že v NHL byl program hodně našlapaný. Kvůli olympiádě jsme hráli co druhý den. Bylo to namáhavé jak fyzicky, tak i psychicky. V podstatě jsme vůbec netrénovali. Chodili jsme jen na rozbruslení.

Kdo vám sdělil jako první, že jste byl vybrán do olympijského týmu? Byl jsem zrovna s týmem na tripu a z ničeho nic mi začala chodit spousta textových zpráv s gratulacemi. Pak jsem volal přítelkyní, která už to věděla od mé sestry. Ta sledovala vyhlášení v přímém přenosu a ještě v noci přítelkyni volala.

Alois Hadamczik ještě před oficiálním vyhlášením olympijské nominace řekl, že jste se za poslední dva roky v zámoří hodně zlepšil a do olympijské kabiny patříte, potěšilo vás to? Musím se přiznat, že to slyším poprvé. Snažím se každý rok zlepšovat, to je můj cíl. Neměl jsem čas číst noviny, ani sledovat zprávy na internetu. Když se něco dozvím z médií, tak je jen díky mé mamce, která všechno sleduje, každý článek vystřihuje a zakládá.

Hodně se mluví, že budete hrát v útoku s Davidem Krejčím a s Romanem Červenkou, sledujete jejich výkony? Pokud to tak opravdu bude, nemůžu se dočkat. Oba dva jsou dobří hráči, myslím, že by nám to na hřišti klapalo. I když popravdě nemám čas moc sledovat české hokejisty. Ale snažím se.

Z Washingtonu nebudete jediný, kdo bude hrát na olympiádě. Reprezentovat budou i Rusové Sjomin, Ovečkin, nebo Švéd Bäckström. Bavili jste se v kabině o olympiádě? Všichni se těšíme a spíš se jen tak popichujeme. Když mi Ovečkin gratuloval k nominaci, dělal si legraci, že máme v týmu „dědu“ Jágra. Do toho se vložil Bäckström, že oni zase „dědu“ Fjodorova, na to Ovečkin odvětil, že Švédové s „dědou“ Forsbergem taky nevyhrají.

V týmu hrajete se zmiňovaným Alexanderem Ovečkinem, který je obrovská hvězda NHL. Je skutečně tak výjimečný? Ovečkin je prostě vynikající. Poprvé jsem ho viděl hrát v Piešťanech na mistrovství světa osmnáctiletých, kde jsme s naším nároďákem získali bronzové medaile. Je to nadšený hokejista, vynikající střelec i hráč, každé střídání hraje na maximum, poctivě maká na každém tréninku, nikdy jsem ho neviděl se flákat. Možná právě díky tomu je nejlepší hráč na světě.

Na šampionátu v Piešťanech si vás vyhlédli skauti Detroitu Red Wings, a klub vás poté v roce 2002 draftoval. Jak na to vzpomínáte? O draftu jsem v té době moc nepřemýšlel. Detroit si mě ale vybral už ve druhém kole, což byl velký úspěch. Vůbec jsem nečekal, že bych mohl být draftován tak brzy. Rodiče seděli doma u telefonu, když se tu zprávu dozvěděli, úplně šíleli.

Odešel jste do Ameriky, kde jste hrál juniorskou soutěž. V cizí zemi jste byl úplně sám. Jak moc to bylo těžké? Opravdové obavy nastaly až na místě. Do té doby jsem si to moc neuvědomoval. Anglicky jsem uměl jen pár slovíček. Dodnes si pamatuji, jak jsem první dva měsíce jedl jen kuře, nevěděl jsem, jak se anglicky řekne jiné maso. Měl jsem ale obrovské štěstí na lidi. Všichni kolem mě byli hodní, ochotní, příjemní, se vším mi pomáhali. Velkou výhodou bylo to, že spolu se mnou hrál v týmu Petr Jelínek, na kterého jsem se taky kdykoliv a s čímkoliv mohl obrátit.

Když se ohlédnete zpět, můžete říci, že vám juniorská soutěž v Kanadě pomohla ve vašem výkonnostním růstu? Ano, první dva roky v Kanadě mi daly hodně. Do juniorky jsem přicházel, abych se připravil na NHL, a to se myslím povedlo.

V Detroitu jste se ale neprosadil a později jste byl vyměněn za Roberta Langa do Washingtonu. Místo do prvního týmu vás ale poslali na farmu. Docela jsem s tím počítal. Když dostanete dvoucestnou smlouvu, musíte být připraveni, že vás pošlou na farmu. Tři roky jsem strávil v týmu Hershey Bears, čekalo mě další dokazování skautům z NHL, že na ligu mám. S Hershey jsme dokonce jednu sezonu vyhráli celou soutěž AHL a získali Calderův pohár. V poslední sezoně, kterou jsem na farmě odehrál, jsme prohráli až ve finále.

Trpělivost se vám vyplatila a v současnosti patříte k tahounům Washingtonu. Jste v prvním týmu spokojený? Ve Washingtonu se mi líbí a v budoucnu bych tady chtěl ještě něco odehrát. Letos v dubnu mi končí smlouva, proto se snažím makat, abych dostal novou smlouvu.

S kterým spoluhráčem si ve Wahingtonu nejvíce rozumíte? Dlouhou dobu jsem hrál společně s Jakubem Klepišem, se kterým jsem trávil spoustu času. Ještě donedávna jsem byl denně v kontaktu i se Slovákem Milanem Jurčinou, toho ale před dvěma měsíci vyrejdovali. Momentálně je v týmu kromě mě dalším Čechem gólman Michal Neurwith, kterému se teď hodně daří.

Žijete v hlavním městě Spojených států amerických, užíváte si i město? Musím se přiznat, že památky jsem navštívil jen jednou, ale jinak není na toulky městem během sezony vůbec čas. Po sezoně zase odlétám hned domů do Čech. Několikrát jsem ale byl s přítelkyni v New Yorku. To je pro mě asi zatím nejzajímavější město.

Každé léto trávíte společně s rodinou, takže se dá říct, že během léta si užíváte zasloužené dovolené? V Americe žiji se svou přítelkyni Hanou. V Čechách se pak co nejvíce věnuji rodině a kamarádům. Vždy si ale najdeme čas na společnou dovolenou někde u moře, kde jen ležíme, nepodnikáme žádné výlety, užíváme si pohody a sluníčka. Nabírám tak novou energii.
Jste ten typ, který dovolenou jen proleží, nebo vyznáváte aktivní odpočinek? Opravdu jen ležet a nic nedělat vydržím maximálně měsíc. Pak se opět vrhnu na trénování, s kamarády si jdu zahrát tenis, golf, fotbal, nebo florbal. Pokud to jde, účastním se fotbalových turnajů za Kubina tým, nebo hokejových turnajů za Jágr tým. Loňské léto jsem si zpestřil Flash týmem.

Znamená to, že i vy máte svůj tým, s kterým v létě bavíte fanoušky? Společně s kamarády jsme založili Flash team, ale hrajeme převážně florbal. Loni jsme se dokonce přihlásili na ostravský Fat Pipe Cup, kde jsme v konkurenci extraligových týmu vydobyli krásné třetí místo. Zastavily náš až Vítkovice, loňský mistr florbalové extraligy. Ze začátku mám vždycky problém dostat míček na lopatu, ale nakonec to vždy nějak zvládnu.

Autor: Monika Fleischmannová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!