Holky zmizely, to vám asi přichystaly léčku,“ rozesměje se poblíž lesa nedaleko obce Dolní Bezděkov na Kladensku urostlý muž, když si všimnu, že se po jeho dvou dcerách slehla zem. Bývalý příslušník elitního vojenského útvaru Tomáš Keltner sedmiletou Valču a devítiletou Káju něžně oslovuje jako Amazonky a vypráví, že je zrovna učí stopování, maskování a taktice, protože je to moc baví.
I když strávil několik let v tajné službě, dělal bodyguarda zahraničním prezidentům a několika našim ministrům a prošel zeměmi s válečným konfliktem jako člen elitní jednotky SOG, kde získal i nejvyšší prověrku NBÚ a NATO, dnes píše knihy pro děti, jejich rodiče i všechny ostatní o tom, jak si začít věřit a stát se opravdu svobodnou, sebevědomou, nikým a ničím neovládanou bytostí. V nejvyšších patrech systému a vybaven informacemi, o kterých běžný smrtelník nemá ponětí, totiž pochopil, že „sovy nejsou tím, čím se zdají být“, a demokracie, svoboda a lidská práva bývají prázdnými pojmy, jež nemívají s realitou nic společného. „Existují tři zpravodajské moudrosti. První říká: Nikdy nikomu nevěř. Druhá: Nikdy nevíš všechno. A třetí: Všechno je jinak,“ usmívá se šestatřicetiletý řečník, spisovatel a učitel.
Jedna věc je něco si uvědomit, ovšem jak s tím naložit, to je věc druhá. „Chtěl jsem v té knížce použít fintu, kdy to pro rodičovo ego vypadá tak, že se ho to vlastně netýká, protože přece čte svému dítěti – ale sám se dozvídá všechny důležité věci,“ vypráví o pár dní později v kanceláři svého nakladatelství Keltner Publishing v pražských Holešovicích nad otevřenou knihou s názvem Já věřím, zatím nejčerstvějším kouskem ze svého arzenálu. Příběh malého Petra, který nemá kromě sluníčka žádné kamarády, a proto by chtěl odletět do jiného světa, kde by je našel a byl šťastný, ale nakonec si díky svému tatínkovi uvědomí, že nový svět si může vytvořit už tady a teď, doprovodila ilustracemi manželka Tomáše Keltnera Marie.
Způsob, jak své zkušenosti a poznání přiblížit lidem tak, aby rozuměli, a nestavět se do pozice poučujícího mentora, hledá už dlouho: „Dřív jsem měl takovou tendenci, že mluvím, i když se mě nikdo neptá. Takže já prostě vidím člověka a chci mu říkat věci, na které se vůbec neptá. A ono to nefunguje. I když vydáte obrovskou energii a řeknete ty správné informace a vše, co tomu člověku náleží, on to neuslyší a neudělá nic, není na to připraven. Moje zkušenost je ta, že nemáte možnost člověka změnit. Jediné, co můžete udělat, je inspirovat ho sebou a vlastním příkladem, aby si řekl: Aha, on šel nějakou cestou, říká, že je v určitém stavu, mně se to líbí a já bych to chtěl taky zkusit. To je jediná funkční věc, kterou jsem za ty roky objevil.“
Tomáš Keltner si dává i během našeho povídání záležet, aby nepůsobil jako guru, který se rozhodl prodávat líbivé návody a životní pravdy. „Snažím se lidem říkat, aby nepodléhali těm byznysovým věcem a marketingům, které často přicházejí ze zahraničí i se zaručenými recepty a duchovními učiteli, kteří už naplnili mnoho hal. Ideální je, když si ti lidé uvědomí, že nikoho nepotřebují.“ I proto nemá rád všemožné ezoterické směry a říká: „Ezoterik je člověk, který neustále plave na suchu kraula a pořád o tom mluví; pak ale spadne do louže a utopí se.“ A rezervovaně se staví také ke všem náboženstvím – činí totiž člověka závislým: „Z církví se staly korporace, jež mají za cíl hromadit majetek a moc a ovládat. A místo aby pravdu náboženství uchovávalo, dělá pravý opak – informace zkresluje a záměrně dezinformuje.“
Na policejní ani vojenskou kariéru, natož pak dráhu zabývající se duchovním rozvojem, to přitom zpočátku nevypadalo. Jako zapálený programátor se hodlal Tomáš Keltner vydat na fakultu kybernetiky ČVUT. Už na základní škole, kde navštěvoval výběrovou třídu se zaměřením na výpočetní techniku, se ale z ryze praktických důvodů začal zajímat o bojová umění – vedle sídlila zvláštní škola, kde o pár let starší propadlíci dávali svým slabším sousedům často na budku. Na gymnáziu se pak při cvičení bojových umění potkal s několika detektivy a vojáky. „To mi velmi vonělo, chtěl jsem bejt taky takovej. Říkal jsem si, že chlap má být buď hasič, voják, nebo policajt.“
Po maturitě se přihlásil na policejní akademii, kam už ale nenastoupil. „Chtěl jsem do praxe – šel jsem na náborové centrum na policii. Abych tam mohl pracovat, musel jsem ale na vojnu. Tam mi to jako budoucímu fízlovi dali všechno pěkně sežrat. Pak přišly povinné dva roky na střední policejní škole a povinná uniforma – totální deziluze, v praxi vámi každý opovrhuje a nezmůžete nic, to mě nebavilo.“ Jeho kariéru v ozbrojených složkách tak zachránila nabídka pro práci u tajné služby. „Začal pro mě nový, fantastický svět. Dostanete adresu, přijdete k oprejskanému hnusnému domu, otevřete staré dveře a vyjdete na chodbičku, kde je akorát kecafon s tlačítkem. Zmáčknete, zapraská to, ozve se ,ano?‘, zabzučí dveře a vejdete do úplně moderního komplexu. Bylo mi jasný, že je to můj svět.“ Následovaly zběsilé honičky a pronásledování pachatelů zvlášť nebezpečných trestných činů, což, jak říká, bylo „jak ve filmu, úžasný období pro kluka, kterej rád jezdí rychle; a zároveň obrovská masáž ega“.
Agent na A4
V roce 2000 se hledali řidiči limuzín pro zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze. Tomáš Keltner zrovna procházel rozčarováním z toho, že práce, kterou v tajné službě dělá, není zrovna efektivní – soudy jednoduše nekonají. Proto zůstal u Ochranné služby Policie ČR jako řadový řidič delegací, dvakrát řídil v koloně amerického prezidenta. Vše, co dělal, spojuje totiž jedna pro něj typická vlastnost – dělat to na té nejvyšší možné úrovni. A pak jde dál.
Další důležitou štací byla pozice osobního ochránce izraelského velvyslance a tři roky v blízkosti Mossadu. Následovalo hlídání tehdejšího ministra vnitra či tří ministrů obrany. Práce to byla zajímavá, což o to. „Přestože lidi mají pocit, že ministři nic nedělají, programy jim začínají brzy ráno, končí pozdě a je to napěchovaný minutu po minutě. Máte stejnou nálož jako on, s tím rozdílem, že vás druhý den vystřídá kolega a odpočíváte a ten ministr to má nonstop. Samozřejmě ten efekt je pak druhá věc – baví je především přerozdělovat peníze,“ vzpomíná na roky mezi českou vrchností. „Věci, které jsem viděl, dost ovlivňovaly můj vnitřní svět. Zajímavé pro mě byly třeba okamžiky, když se dělal v televizi nějaký rozhovor – hlavně to, co se dělo předtím, než se pustila kamera, a když se vypnula. Tohle kdyby někdo zachytil a pustil národu, tak tady podle mě skončí politika.“
Když přišla nabídka z elitního Útvaru speciálních operací vojenské policie SOG, aby v něm působil jako osobní ochránce a zároveň jako instruktor techniky a taktiky jízdy s různými typy vozidel, neváhal. Dostat se tam samozřejmě není jen tak, výcvik speciální jednotky je pořádné maso: „Máte třeba plechovou garáž, kde leží na zemi čtvrtky velikosti A4. Vy si na jednu z nich stoupnete a nesmíte šlápnout vedle. Stojíte tam deset dvanáct hodin a vedle vás se začnou dít různé věci, třeba hluk z rozladěného rádia, někdo vás děsí… Musíte vydržet a pamatovat si, co se dělo. Nejlepší není, kdo vydrží nejdéle. Lidi se vybírají podle toho, jak se zachovají na hranici svých možností.“
Tomáš Keltner chránil vrcholné představitele různých států v zemích s válečným konfliktem – vozy s takovouto posádkou jsou dle jeho slov „magnety na průsery a lákavý terč“. Několikrát se opravdu bál. „Když přestane jet auto a utíkáte pod palbou pryč, cítíte zlost, strach, co doma rodina, mám tohle zapotřebí za ty prachy… Tohle všechno tam najednou je. To je i odpověď na otázku, co ty lidi vede k tomu, že se začínají zabývat i tou duchovnější částí. V takových momentech se dostáváte svým vědomím do různých úrovní.“ V té době se učil pracovat především s emocemi, což se tuze hodilo při další práci – práci s vědomím a jeho probouzením.
Naštěstí mě měli za blázna
Mezitím si bolestně uvědomoval, že začíná sloužit něčemu, čemu nechce, a stále jasněji viděl, že je všechno „připravený a naplánovaný“. „Došlo mi, proč jsou válečné konflikty na těch konkrétních místech a ne jinde stále dokola po věky věků.“ Díky svým postojům se záhy dostal do pozice nechtěného. Před odchodem z jednotky byl označen za neřízenou střelu, kterou je třeba zneškodnit, protože by prý mohl zaútočit na politiky, které měl chránit. „To byl samozřejmě nesmysl,“ usmívá se dnes nad koncem jednoho válečníka.
Tehdy mu ale do smíchu nebylo. „My se tady můžeme bavit o tom, jestli volit levici nebo pravici, jestli nové strany, pak zda změnit volební systém. Ale když to celé projdete, nakonec zjistíte, že politici nevládnou. Nad nimi je další vrstva, další vrstva a další vrstva, kam se nedá dostat skrz nějakou demokracii – a to jsou ti, kteří vládnou, mezinárodní bankovní kruhy, vlastníci Fedu a podobně. Ale ti taky nejsou ti hlavní, o těch nejdůležitějších nikdy neuslyšíte. Málokdo chápe, že většina takzvaných konspiračních teorií má naprosto pravdivý základ, protože začal mluvit někdo zevnitř, kdo na to neměl žaludek. Často tyto takzvané teorie ale sám tvoří či dotváří systém, aby je mohl posléze zesměšnit a odvést pozornost.“ A dodává: „To, co říkám a píšu, tím jsem si jistý, protože jsem si to mnohokrát ověřil. Pak je mnohem víc věcí, které nemám odvahu říkat a psát, a to už o nich dávno nepochybuju, přestože to nemůžu dokázat a argumentovat. Prostě někde jste byl, něco jste viděl a víte, že nejste blázen.“
Psal se rok 2007 a Tomáš se stal z „velkého válečníka velkým neválečníkem“. „Ostatní si mysleli, že jsem se zbláznil, a i to mi umožnilo přežít, protože jsem nevypadal nebezpečně. Někdy je lepší vypadat jako blázen, nebránil jsem se tomu. Najednou jsem se ale octl v civilu a řešil, co dál.“
Nabídka ze SOGu totiž způsobila, že ztratil nárok na rentu u policie, který vzniká po 10 letech služby – chyběly mu dva měsíce. A o fous prošvihl i tu od armády. Po všech těch divokých letech tedy neměl nic – kromě touhy sepsat knihu inspirovanou vlastními zkušenostmi, jak se probudil. Peníze ale docházely, hypotéka a dvě malé děti na krku… Pronajal si malou místnost a začal psát, i když pod velkým finančním tlakem. Za půl roku byla na světě Transformace vědomí. Zároveň k němu začali chodit první lidé na konzultace. „Bylo to frustrující a obtížné. No jo, ale důležitá věc, už dlouho jsem pracoval s tím, co píšu v těch knihách – tvorbou reality. Prostě jsem si to jen přál a začal dělat to, co chci. A najednou se privatizoval náš malý státní byt a za desetinu ceny jsme ho koupili a obratem prodali. Zázrak. Ale byl to jen jeden z mnoha případů, kdy se dějí věci, které si přejete. Když víte, jak na to.“ Díky knize, jíž se po třech dotiscích bez jakékoliv reklamy prodalo na české poměry výjimečných 10 000 kusů, se rozrostla i Tomášova klientela.
A té říká stále dokola: „Rozum brzdí. Ale je důležité přinášet mu důkazy. Lidé chtějí pochopit nejsložitější věci a principy vesmíru, smysl existence a Boha, pro úroveň jejich vědomí v danou chvíli příliš složité věci, a nedaří se jim to a jsou frustrovaní a všechno šmahem zavrhnou jako nesmysl. Je ale potřeba jít od nejjednodušších věcí a přinášet rozumu důkazy, protože po prvních krocích je to stále snazší. Je to jako naučit se chodit.“
Od nejjednoduššího ke složitějšímu postupuje i na svých přednáškách a seminářích. „Mně se ukázalo jako efektivní, že učím lidi poznávat svoje chování. A emoce. Většina lidí si pod pojmem emoce představí prožitky. To ale není stejné
– prožitek je dobře, emoce špatně. Cit je nějaká energetická frekvence, něco, co se odehrává kolem nás. V okamžiku, kdy to s námi vstoupí v interakci, se to mění v pocit. Pak to prochází přes rozum a ego, které to nějakým způsobem ovlivní. A když se to projeví jako naše svobodná vůle a děje se, co chceme, je to prožitek. Anebo se to neprojeví a v tu chvíli to označuji jako emoci. Cit, velmi jemnohmotná, rychlá záležitost při vstupu do těla zpomaluje, těžkne, hmotní se. A pokud v těle zůstane v podobě emoce, těžkne tak, až se z ní stává bolest. Emoce, když se mění v bolest, způsobuje ty naše bloky.“
Tomáš proto dává podrobný návod, jak situace, kdy nás ovládly emoce, jakoby prožít znovu a tentokrát lépe. „Technikou podobnou regresi při psychoterapiích se dostaneme do situace, kdy jsme se zachovali tak, jak nám později nevyhovuje, a změníme ji. Tím se rovněž změní naše přítomnost. Je skutečně možné pohybovat se jistým způsobem v čase, měnit minulost a být svědkem toho, jak na nás najednou začnou lidi jinak reagovat a mění se celý vzorec našeho chování. Je to prostě zázrak.“
Nakonec se ke mně nakloní s vážnou tváří, jako by mi sděloval své největší tajemství: „Přesto to nejdůležitější je víra.“ A když zahlédne můj tázavý pohled, dodá s tajemným úsměvem: „Víra a náboženství spolu souvisí asi tak jako Bůh a církev…“
Tomáš Keltner v publikaci Transformace vědomí vysvětluje, jak nejen emoce ovládají lidské bytosti. A ukazuje konkrétní způsob vedoucí k osvobození z přímého vlivu těch, kteří ovládají. Druhý díl se zabývá zejména mimosmyslovým, ale i smyslovým vnímáním – a jeho aspekty a způsoby využití při cestování časem –, vírou a láskou.
V knížce Já věřím T. K. píše o Petrovi, který nemá kamarády a trápí se. A proto si staví vesmírnou loď, aby mohl odletět do jiného světa. Jeho tatínek mu ale vysvětlí, co to znamená věřit si, až pochopí, že nový svět je tady a teď.
V edici Dětská motivace T. K. vydal knihu pro děti od světoznámého autora Eckharta Tolleho. Milton má strach chodit do školy. Jak se se strachem vypořádá? To je Miltonovo tajemství.
Ve stejné edici vyšly i knihy Waynea Dyera, jež se uceleně zabývají rozvojem dětského sebevědomí. Já jsem dětem vysvětluje, že Bůh není nikde daleko, ani vedle nás, ale jsme jeho součástí.
