Je jedním z mála žijících Čechů, kdo měl možnost osobně poznat tuto malířku, která zemřela ve francouzském exilu v roce 1980. Mohla s ní souznět jako s další Češkou v exilu. Toyen (vlastním jménem Marie Čermínová) sice udržovala čilé kontakty s pařížským surrealistickým hnutím, přesto však z její tvorby i z toho, co je o ní známo, vyzařuje osamělost.
Museum Kampa nabízí krátký, ale precizně vybraný průřez tvorby Toyen od dvacátých do šedesátých let minulého století. Prostřednictvím surrealismu, ve kterém jako by všechno bylo možné, nachází malířka způsob vyjadřování toho, o čem v její době přece jen nebylo tak úplně možné hovořit. Je to zejména její rozmlžená genderová identita mezi mužem a ženou. Ona sama se často oblékala a česala jako muž a hovořila o sobě v mužském rodě. Její obrazy a kresby jsou prosycené nepříliš zastíraným erotismem. Spíše však než o erotiku samotnou jde autorce o vyjádření tísně ze svazujícího a příliš zjednodušujícího dualismu muž – žena. Proto volně přechází od líčení ženy jako objektu sexuální touhy k ženě predátorovi a nazpátek. Sama pohlavně neukotvená nabízí protikladné pohledy na zdánlivě samozřejmé vztahy mezi dvěma pohlavími.
Byl to právě tento pohled, který činí tvorbu Toyen jedinečnou. Ačkoli nikdo nezpochybňuje její místo ve vývoji surrealismu (českém zvlášť), současné a budoucí kunsthistoriky budou zřejmě více zajímat její genderová témata.
Na expozici můžeme sledovat její rané obrazy odkazující na tehdejší výtvarnou popkulturu, svět plakátů a poutí. K masové kultuře se opět vrací v šedesátých letech, kdy na plátna pronikají výstřižky z populárních časopisů. Obrazy z třicátých let se zaplňují typickými kamennými texturami, objekty působícími jako vyvřeliny snu, často v kombinaci s fragmentem těla. Je zde vystaven také kukelník – skříňka na líhnutí motýlů, který Toyen pomáhala vyzdobit. Ten připomíná, odkud se možná bere ta specifická textura jejích pláten – připomíná totiž pel na motýlích křídlech. Motýl je také symbolem ambivalentnosti, u Toyen té pohlavní.
Vrcholem expozice jsou plátna z cyklu Sedm mečů bez pochvy z konce padesátých let, k nimž autorku inspirovala báseň Guillauma Apollinaira. „Jeden z nejdůmyslnějších projektů v evropském poválečném surrealismu,“ uvádí kurátor Karel Srp v katalogu. Francouzští přátelé ze surrealistického okruhu spatřovali v tvorbě Toyen ohlasy černých románů hrůzy. Na plátnech přitom nic přímo hrůzostrašného není, tichá hrůza přichází mnohem nenápadnějším krokem, ruku v ruce s vnitřní tmou, nejistotou a zívající hlubinou v každém z nás, jež je nejčastěji přístupná právě prostřednictvím snu – anebo umění.
Toyen: Vidím neboť je noc
Museum Kampa
Výstava trvá do 3. ledna 2016
Hodnocení: 90 %
