Trenér Alois Hadamczik kam přijde, tam slaví úspěch | E15.cz

Trenér Alois Hadamczik kam přijde, tam slaví úspěch

Jiří Podhájecký Ostrava

Alois Hadamczik musel s hokejem skončit kvůli zranění kolene. Bratr Evžen mu ale poradil, aby u hokeje zůstal. Řekl, ať jde trénovat

Trenér Alois Hadamzcik přiznává, že nebýt zesnulého bratra Evžena, který dvakrát dovedl fotbalisty Baníku k prvenství v lize, nikdy by s trénováním nezačal. On se ovšem vydal hokejovou cestou. V současnosti vede hokejisty Vítkovic.
Často říkáte, že vaším vzorem je bratr Evžen. Ovšem nakonec jste se dal na hokej. Proč? Bylo to tak dáno. Bratr byl o třináct let starší. Evžena zajímal více fotbal, mě hokej. Už ve škole jsem s klukama často hrával hokej a u toho jsem i zůstal. Později mě hokej lákal čím dál víc. S hokejem jste začal ale až někdy v dorosteneckém věku. To je pravda. Tehdy byla ale jiná doba a nebyla jednoduchá. Zimní stadión v našem okolí byl akorát v Opavě. Do školy jsme chodili v Kravařích. Vlaky jezdily jen brzy ráno nebo hodně pozdě a nebylo jednoduché se dostat do Opavy na nějaký trénink. Táta s mámou pracovali v restauraci, takže mě neměl ani kdo zavést na trénink a auto jsme tehdy také neměli. V útlém věku jsme byli odkázáni na to, kde byl momentálně zamrznutý rybník. A i to ovlivnilo, že jsem hrál nejvíce národní ligu za Kopřivnici, která byla tehdy druhá nejvyšší v republice.

Hrál jste na postu útočníka. Prosazoval jste se? Docela ano. Body jsem sbíral. Měl jsem ale časté problémy s kolenem, které později ukončily moji kariéru hokejisty. Ale že bych jednou mohl trénovat, mě vůbec nenapadlo. Až když bylo jasné, že hokej dále nebudu moct hrát, přišel za mnou bratr a ptal se, co chci dělat dál. V tu chvíli jsem nevěděl a on jen prohodil, abych začal trénovat. Netrvalo dlouho a začal jsem dělat trenérskou školu.

Kde jste potom začínal s trénováním? V Třinci. Musím říct, že to byl ale rok, který v mém životě byl nešťastný. Trénovat jsem začal v červnu a bratr zemřel v září 1984. Trénování jsem přerušil asi na měsíc. Vrátil jsem se zpět do Třince, kde jsem poznal skvělé lidi, které dodnes beru jako by byli má rodina. Byl jsem u toho, když se stavěl nový stadión a zároveň se nám podařilo dojít ze druhé národní ligy až do extraligy, kde jsme hráli i finále.

Potom přišly další nabídky, kde jste opět týmy pozvednul. Dá se říct, že kam přijdete, tam jste úspěšný. Nechci, aby to vyznělo nějak namyšleně. Ale poslední medaile, kterou Třinec uhrál, byla v době, když jsem tam působil. Stejné je to i ve Vítkovicích. A v reprezentaci jsem také poslední, kdo získal nějakou medaili. Jak u dvacítek, tak u seniorů. Navíc pokaždé, kromě jedné sezony, jsem se s každým týmem dostal do play off.

Jak vzpomínáte na působení u národního mužstva dvacetiletých? První rok u dvacítek nám chyběl krůček k medaili. Nakonec jsme dostali dvě a půl minuty před koncem gól a obsadili konečné čtvrté místo. Další rok už jsme ale vybojovali bronzovou medaili, a navíc těší fakt, že šampionát se konal v Americe a my jsme domácí dvakrát během turnaje porazili.

Pak jste nastoupil na post trenéra u prvního celku země. A znovu to nebylo jednoduché. Národní tým byl pod obrovským tlakem. Před mým příchodem nároďák uhrál pod Vladimírem Růžičkou zlaté medaile a čekalo se, jak mančaft bude hrát pod Hadamczikem na olympiádě v Turíně. Hodně lidí překvapilo, že Růžička na olympiádu nechtěl jako trenér jet. Možná si tehdy nevěřil. Je s podivem, že tehdy říkal, že nemůže sedět na dvou židlích ve Slavii a nároďáku. Dnes už to jde. Dokonce objíždí i Euro Hockey Tour. Na nic si ale nestěžuji. Kdyby Růžička tehdy na olympiádu jel, nikdy bych nezískal tolik zážitků a bronzovou medaili.

Přesto se hodně psalo, že bronz je neúspěch. Před turnajem mi to bylo i nějakým způsobem sděleno, že jiná než zlatá medaile je neúspěch. Ale myslím, že tahle medaile patří k těm nejcennějším, který český hokej má. Na olympiádě se ne vždy českému mužstvu dařilo. A ten, kdo tento úspěch hanobí, si vůbec neuvědomuje, jaký to je úspěch. Asi se až časem docení, co se v Turíně povedlo.

Pak přišlo stříbrné mistrovství světa. Vašemu týmu se nedávalo moc šancí. Přesto jste věřil, že můžete uhrát dobrý výsledek? Hlavně chci říct, že jsem zvažoval, jestli má vůbec cenu dále pokračovat, po těch všech kritikách. Ale odborníci jako Luděk Bukač nebo Jaroslav Holík říkali, že to nemám vůbec poslouchat. Opět jsem udělal dobře. I když ten mančaft byl docela nezkušený, celé mistrovství ale skvěle odehrál David Výborný. Kolem něho se utvořila taková vynikající parta, že zápas od zápasu jsme si čím dál více věřili. Ve finále jsme bohužel nestačili na Švédy, kteří v té době byli výkonnostně jinde. Další důležitá věc, kterou jsem před šampionátem udělal, byla změna asistentů.

Proč? O jednom z nich jsem dodnes přesvědčen, že na olympiádě v Turíně nestál za mnou. Přišlo mi jako by tam byl nastrčený a podával informace domů.

Bylo na vás tlačeno při výběru asistentů? Bylo mi naznačeno, že by bylo dobré, aby u mančaftu zůstal někdo, kdo byl u zlata ve Vídni.

Který hokejista ve vaší trenérské kariéře ve vás zanechal stopu? Jednoznačně Richard Král. Je nesmírně chytrý, má skvělou práci s pukem a skvěle se s ním spolupracuje. Vždy odváděl maximální výkony a myslím, že v Třinci udělali velkou chybu, když se k němu otočili zády.

Je naopak někdo, s kým jste se nepohodl? Od mistrovství světa v Rusku 2007 jsem nemluvil s Romanem Čechmánkem. Hodně mě zklamal a dodnes mě mrzí, jak se choval. Když se dařilo, dělával, jako by ten mančaft řídil sám. Naopak po prohrách kritizoval kde koho.

Teď trénujete Vítkovice. Jak moc jste si oddechnul, když jste podepsali smlouvu s Evrazem? Docela ano. Neustále se nám honilo hlavou, že budeme muset prodat i pět hráčů a to by nebylo příjemné, aby odešli od rozdělané práce. Teď jsou peníze zajištěné do konce sezony. Další plus je, že jsme nikdy nic svým hráčům nedlužili.

Autor: Jiří Podhájecký Ostrava
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!