Hodiny se nekonečně vlečou, k tomu nepříjemný zápach a špína. A plat pár desítek korun za hodinu. O práci ve třídírně plastových láhví rozhodně nikdo nesní. Redaktor Sedmičky si ji vyzkoušel. Jednu směnu třídil odpadky ze žlutých kontejnerů na PET láhve v brněnské spalovně. Ta má sice za sebou rekonstrukci za dvě miliardy korun a patří k nejmodernějším v České republice, ale nejšpinavější práci stále dělají lidé.
Pleny i mrtvá kočka
Připravuji se na nejhorší, spalovnu totiž cítím už cestou od tramvaje. Ve tři čtvrtě na šest ránou se mnou na zastávce Bělohorská vystupuje i šestadvacetiletý Tomáš. Na lince, což je dlouhý pás s deseti pracovišti, stojí vepředu. Rozbaluje pytle. „Není to taková nuda, protože člověk nikdy neví, co na něj vypadne. Někdy i hovno,“ kroutí Tomáš hlavou.
Vyfasuji modráky, reflexní vestu a rukavice. Na směnu, která trvá od šesti hodin ráno do půl třetí odpoledne, nastoupilo včetně mě pět mužů a tři ženy. I přesto, že je místnost třídírny klimatizovaná, občas se mi udělá špatně. To když se smísí aroma aviváže, značně vyzrálého kefíru a neidentifikovatelných organických zbytků. „Pleny jsou běžné, ale už přijela i mrtvá kočka,“ říká předák Patrik Koutný, který má na starost modré a zelené PET láhve i zbytek týmu. Ne, že by byl se svou prací spokojený, je ale rád, že ji má. Kvůli problémům s očima a zády jinou těžko najde.
Zajímá mě, kdo takovouhle práci za necelých sedmdesát korun na hodinu dělá. „Lidi dodává agentura. Nemůžou najít práci, někdy jsou retardovaní. Teď tu ale mám klidné a spolehlivé pracovníky,“ pochvaluje si šéf vedlejších provozů spalovny František Kuchta.
Zhruba po dvou hodinách třídění už jsem dostal záludné barvy láhví do oka. Přesto mi občas některé ujedou do sektoru pro bílý plast. Ten má na starosti Marcela. Sice moc nemluví, ale třídí znamenitě. A láhve, které mi proklouznou, po mně nemilosrdně hází.
Z civění do smetí mám brzy pocit, že pás stojí a celý svět ujíždí. Motá se mi hlava. „První den to zažívá každý,“ říká další pracovník Tomáš, tentokrát devatenáctiletý sympaťák. Vykašlal se na střední školu, ale nelituje. O práci prý mají nouzi i jeho vzdělanější kamarádi. Dělat ve spalovně má podle něj i výhody. „Hned druhý den mi do rukou přijel mobil. Stačilo do něj koupit novou baterku,“ pochvaluje si Tomáš.
„Nejhorší na téhle práci je, že vůbec neutíká,“ říká Koutný. Má pravdu, abych se po pěti hodinách nenudil, zálibně vymačkávám obsah šamponů nebo barviček na sklo. A za další půlhodinu mi přijede masivní železný prsten s „dia-mantem“. Obří motorkářská bota, balvan, glóbus nebo vysavač už mě nepřekvapí.
Právě tyto věci ale mohou recyklované plasty znehodnotit. „Pokud chceme bílé a barevné PET láhve prodat, musíme je pečlivě vytřídit,“ vysvětluje smysl linky ředitel spalovny Milan Koňařík. Linka je zatím ve zkušebním provozu a vytříděné plasty lisuje do těžkých kvádrů. „Zjišťujeme, kolik odpadu lidé z Brna a okolí vyhodí a jak rychle ho zpracujeme,“ uzavírá Koňařík.
