Trojrozměrná paměť lidstva

Když lidstvo opustilo jeskyně a začalo si budovat příbytky promyšleně, z klád, kamenů, hlíny a dalších přírodních materiálů, nešlo o nic víc než o potřebu mít nad hlavou střechu proti dešti a kolem sebe stěny proti větru a dravé zvěři.

Navždy zapomenut zůstane už ten, kdo poprvé ozdobil svůj dům nějakou parádičkou. Dost možná to byl jen neumětel, kterému se prostě nepodařilo postavit dům stejně rovný a dokonalý, jaký měli všichni ostatní. A aby se mu nesmáli, vyhlásil prostě neumětelství za záměr.

Ať už to bylo jakkoli, stal se tenhle bezejmenný muž zakladatelem architektury. Na něj navázali tvůrci starého Řecka a Říma, stavitelé gotických chrámů, tvůrci renesančních sgrafit, pompézní zlatiči barokních interiérů i racionální otcové funkcionalismu. A navazují na něj i Jan Soukup, Jiří Opl, Václav Ulč, Radek Dragoun, Jiří Zábran, Robert Wild a další.

Jejich dílem jsou mnohé zajímavé současné budovy. Protože i moderní architektura může být hodnotná a krásná. Samozřejmě, že do téhle kategorie nespadají všechny stavby, ale tak tomu nebylo nikdy. Ani baroko či secese za sebou nezanechaly jenom samé skvělé objekty. Spousta byla těch bezcenných - a právě proto o nich dnes už nevíme, nedochovaly se. Proč by také měly? Architektura je trojrozměrnou pamětí lidstva a lidská paměť, jak známo, trpí zvláštní selektivitou: to špatné vytěsňuje.

Přijměte tedy naše pozvání, zvedněte na chvíli oči od chodníku a začtěte se do zprávy, kterou píšeme budoucím generacím. A pokud se ti, kdo mají peníze a kulatá razítka, vzdají svého pocitu božské neomylnosti a odhodlají se svěřit osud novostaveb do rukou skutečných architektů, bude takových objektů kolem nás přibývat.