Po dvou letech se hradecký vodák, podnikatel a cestovatel Jiří Hron znovu vydal na souostroví Palau Banyak v Indickém oceánu. Tentokrát bylo cílem expedice zmapovat civilizací nedotčené korálové ostrovy u Sumatry a vytvořit program pro malé skupiny českých turistů. Na kajacích ujeli čtyři čeští vodáci v průzračném moři od ostrova k ostrovu na dvě stovky kilometrů. „Jsme zvyklí na velké vzdálenosti, přesto jsme toho měli plné zuby,“ přibližuje vliv celodenního tropického vedra šedesátiletý sportovec.
Poprvé jste jel na Sumatru kvůli závodům dračích lodí v Číně, odkud jste se s hercem Miroslavem Vladykou vydali na kajacích mezi exotické ostrovy. Jak jste se tam dostal tentokrát?
Kamarád Zdeněk Herzán z Olomouce se tam chtěl podívat a já jsem byl jediný, kdo tam již dříve byl. Zároveň s námi jel člověk, který chce dát cestu za pádlováním po ostrovech Sumatry do programu cestovní kanceláře. Cílem tak bylo ostrovy zmapovat a připravit trasu pro menší skupiny Čechů, kteří by tam chtěli jet. Byl tam s námi i se svou dívkou.
Kolik turistů na ostrovy u Sumatry jezdí?
Moc ne. Podobných skupin, jako byla ta naše, tam jezdí čtyři až šest do roka. Pobyt na ostrovech lze uskutečnit jen přes domorodce. Ti potom zajistí přepravu na ostrovy, průvodce a všechno ostatní. S námi jezdili dva místní kluci s malým motorovým člunem, kteří nám třikrát denně vařili, stavěli stany a vůbec zajišťovali perfektní servis. V polystyrenových bednách měli ryby zasypané ledem. Grilovali nám je tak, že rozštípli bambus, do kterého je narovnali a udělali na ohni. K snídani jsme mívali palačinky a kafe.
To zní jako pohodová dovolená. Není to tak jednoduché.
Je tam obrovské vedro, cesty mezi ostrovy jsou často mnohahodinové. Probírali jsme, nakolik je to vhodné pro lidi, kteří jezdí na mořské kajaky třeba do Středomoří. Určitě však jsou skupiny lidí, kteří právě takové exotické věci vyhledávají a přivítali by více informací o těchto nádherných místech.
Jaké je tam moře, bojuje člověk na kajaku s vlnami?
Je klidné, v atolu nebývají vlny ani velký vítr. V tomto směru je to tam bezpečné. A moře plné korálových ostrovů a podmořského života je opravdu nádherné.
A co žraloci, těch jste se nebáli?
Prý tam nejsou. Jedinými velkými predátory jsou mořští krokodýli, ale ty jsme tam nepotkali. Viděli jsme manty, mořské hady nebo zévy. Potápění tam stojí za to.
Jakou vzdálenost jste na kajacích urazili?
Za týden jsme mezi ostrovy najeli dvě stě kilometrů. Neměli jsme kajaky, na kterých normálně jezdíme, takže jsme byli trochu pomalejší.
O ostrovech mluvíte jako o pekle v tropickém ráji. Proč?
Když se podíváte na fotky, vidíte nádheru, pláže a palmy skloněné nad mořem. Avšak na nejstudenějším místě má voda teplotu dvaatřicet stupňů Celsia. Jezdil jsem s tričkem přes hlavu, měl jsem dlouhé rukávy, a přesto jsem byl strašně spálený. Člověk to neuhlídá. Vypadali jsme všichni, že máme lepru. Nejhorší to bylo na počátku, nemohli jsme spát.
Co se s tím dá dělat?
Souvisí s tím hezká příhoda. Když jsme šli v jednom městečku po ulici, zastavila nás domorodá dívka a ptala se, kde jsme k tomu přišli. Vysvětlili jsme jí to a ona přinesla z domova rostlinu aloe vera, olámala lístečky, rozlomila je a natřela nás s tím, že do rána to bude dobré.
A bylo?
Bylo. Ještě nám dala lístečky s sebou.
Kolik vás taková aktivní exotická dovolená na druhém konci světa stála?
Indonésie je úžasná i proto, že zpáteční letenka stojí patnáct tisíc korun. Také život tam je velmi levný. Druhou polovinu cesty jsme strávili na sopečném jezeře Lake Toba, kde bylo velmi slušné ubytování v hotelu. Pokoj pro dva lidi vyšel na sto padesát korun. Výborné jídlo tam stojí okolo šedesáti korun.
Jací jsou místní lidé?
Příjemní, slušní, usměvaví a nekradou. Žijí tam ve shodě muslimové i křesťané. Šel jsem se opatrně podívat k mešitě a lidé hned ukazovali, ať jdu dál. Nesetkal jsem se tam nikdy s tím, že by se lidé chovali jinak než přátelsky. Problémem tam je narůstající populace. Pokud to tak půjde dál, hrozí, že se neuživí.
Při minulé cestě jste se setkali s následky tsunami. Jak tam situace vypadá nyní?
Minule to bylo smutné vyprávění. I na těchto ostrovech bylo mnoho mrtvých, i když ne tolik jako na pevnině. Dnes už tam není nic vidět, občas jen opuštěné budovy. A je patrné, jak tam během zemětřesení část ostrovů poklesla.
Před vaším odjezdem se znovu mluvilo o tsunami. Jak to dopadlo?
Bylo to dva dny předtím, než jsme odjeli. V Acehu, kde bylo centrum tehdejšího zemětřesení a který není daleko od ostrovů, hlásili zemětřesení o síle 7,6 stupně Richterovy stupnice a čekali opět tsunami. Doma mi říkali, ať nikam nejezdím. Místní nám potom říkali, že takových zemětřesení tam mají sedm set do roka. Vnímají to úplně jinak.
Jak se může před tsunami člověk chránit, když tam jsou ostrovy sotva pár metrů nad mořskou hladinou?
Jedinou možností je vylézt na palmu. Mají obrovský kořenový val a nápor vody vydrží.
Jaký byl rozdíl mezi vaší první a druhou výpravou?
Minule jsme jezdili okolo jednotlivých ostrovů nebo jsme jenom vyráželi na vyjížďky. Tentokrát šlo o expediční cestu po ostrovech. Kluci, kteří nám dělali doprovod, to tam dobře znají a doporučovali nám jen ta nejkrásnější místa. Občas jsme jeli kolem ostrovů, které hezké nebyly. To byly právě ty, které během zemětřesení klesly a nemají pláže.
Po minulé cestě jste říkal, že příště vyrazíte na Novou Guineu. Proč jste nejel?
Je to strašně drahé, se Sumatrou je to nesrovnatelné.
Co má udělat člověk, který by se chtěl do korálového ráje na Sumatře také vydat?
Jsou dvě možnosti. První stojí spoustu času a znamená přijet do přístavu a vyptávat se na cestu na ostrovy. Místní lidé by jej tam dovezli, ale musel by ještě shánět kajaky, což může trvat dlouho. Lepší je si to předem domluvit s provozovatelem místní cestovní kanceláře. V našem případě to fungovalo perfektně. Stačilo nahlásit, kdy přijedeme. A když jsme řekli, že v sedm hodin odjíždíme, byla auta přesně na čas na místě připravena na odjezd. Je na to spolehnutí, všechno fungovalo.
Proč s vámi tentokrát nejel váš kamarád, herec Miroslav Vladyka?
Kvůli hraní nemohl. Byl jsem u něho těsně před odjezdem a dost toho litoval.
Navštívil jste i místa, kde jste byli minule spolu?
Některá ano. Navštívili jsme i dva ostrovy, které jsme si s Mirkem tenkrát z legrace zabrali. Jeden jsme prohlásili výsostným královstvím Vinohrad, to byl ten Mirkův, a jeden královstvím Pouchova. Ten byl můj. Už jsem mu psal zprávu, že jsem to byl zkontrolovat a všechno je v pořádku.
Druhou část výpravy jste strávili na jezeře Lake Toba. Co je na něm výjimečného?
Je to největší sopečné jezero na světě, je sto kilometrů dlouhé a třicet kilometrů široké. Po týdnu na sluníčku na moři to byla velká úleva. Teplota tam byla okolo pětadvaceti stupňů, příjemnou změnou byla i sladká voda. Ubytování a služby jsou tam na evropské úrovni. Je to místo, kam jezdí Evropané či Australané. Tam jsme také pádlovali. Jsou tam nádherné vodopády, příjemné klima, podobné jako v jižní Evropě. Voda je tam krásně čistá.
Kajaky určené na cesty po moři jsou v posledních letech stále oblíbenější. Jaká je jejich budoucnost?
Velká. Jejich výhodou je, že se na nich člověk rychle naučí jezdit. Když kohokoli posadím do jakéhokoli jiného kajaku, bude mít problém jet rovně. Mořský kajak má kormidlo, je stabilní a stačí pár vyjížděk a lidé mohou vyrazit na několikadenní výlet. I bez vodácké minulosti.
JIŘÍ HRON
• Narodil se 18. 8. 1951.
• Je ženatý, má dvě děti.
• Žije v Hradci Králové.
• Podniká v reklamě.
• Koníčky: vodní slalom, jízda na mořském kajaku, běh na lyžích, cyklistika, horolezectví.
