Redaktoři Sedmičky oslovili stovku obyvatel města. Každý měl vyjmenovat tři profese, které by nechtěl dělat za nic na světě. Nejvíc dotázaných odpovídalo, že by se jim příčila práce v pohřební službě nebo s mrtvými lidmi.
„Mám podobnou zkušenost z civilní služby, a nebylo to nic příjemného,“ vzpomíná vedoucí dobrovolnického centra ADRA Michal Čančík.
Mnoho dotazovaných by nechtělo dělat ani na jatkách. „Ubíjelo by mě prostředí i to, že bych musela dělat s masem,“ tvrdí ředitelka gymnázia Eva Zykmundová. A není sama. Majiteli vzdělávací agentury Pavlu Vyvijalovi by navíc vadil nesnesitelný zápach.
Kvůli špíně a zápachu se mnoha lidem protiví například práce popeláře. Jiní zase Sedmičce řekli, že by nechtěli být horníky a pracovat v podzemí. Anebo pekaři, co dělají v noci. Třetina lidí také přiznala, že by nechtěla dělat tam, kde je velká zodpovědnost. Například soudce nebo lékaře.
„Nedělal bych ani obchodního cestujícího, starostu a učitele. Neměl bych na to nervy,“ přiznává ředitel Frýdecké skládky Luděk Žáček.
Na směně v pohřební službě. Člověk má tak trochu divný pocit
Není snad nic horšího než pracovat v pohřební službě, tvrdí řada lidí z Frýdku-Místku. Redaktor Sedmičky si to na jeden den vyzkoušel. A přesvědčil se o tom, že i pohřebáci jsou veselí lidé.
Zaměstnanci pohřební služby Pietas mají každoročně na podzim a v zimě víc napilno. „Vždycky v posledních měsících v roce umírá o třetinu víc lidí,“ říká šéf technických služeb Jaromír Kohut. Právě technické služby pohřební službu provozují. Kromě Pietas má ve Frýdku-Místku pohřební službu ještě Jiří Bača.
Setkání se smrtí
Byl to zvláštní pocit. Měl jsem pomoci obléct starou ženu do rakve. Příští den měla mít pohřeb. I přes gumové rukavice jsem cítil, jak z těla přivezeného z chladicího zařízení a přikrytého prostěradlem vychází chlad.
Oblékli jsme ji do věcí, které přinesla její rodina. Nejtěžší bylo přetáhnout jí přes ruce a hlavu černou krajkovou halenku. Museli jsme překonat odpor ztuhlých svalů. Bál jsem se použít sílu a podvědomě podkládal ruku pod její hlavu, aby se neudeřila o tvrdou desku na lehátku. Ustrojené tělo jsme uložili do rakve vystlané černou a bílou krajkou. Když ji moji kolegové zakryli víkem, oddechl jsem si.
O dvě hodiny později nás poslali na Bezručovu ulici. Zemřel tam starý, těžce nemocný muž. Přivolaný lékař už jen potvrdil smrt. Před vchodem na nás čekala pečovatelka. Zavedla nás do bytu. Předala nám jeho doklady a lékařskou zprávu. Za několik minut jsme zesnulého snášeli na zakrytých nosítkách do auta a odváželi ho na hřbitov. „Smrt je pro něj vysvobozením,“ shodli se sousedé.
Dramata neprožívají
Pavel Menšík dnes držel noční pohotovost. „Žádný výjezd jsem neměl. Někdy ale se závozníkem za noc převezeme i několik zesnulých,“ říká Menšík. Nedávno během jediné směny odvezli na hřbitov a do krematoria dvanáct lidí. Pokud lékař nařídí zdravotní pitvu, převážejí tělo až do Ostravy, kde je nejbližší pitevna.
Nejčastěji jezdí do nemocnice, domova důchodců a do bytů. Někdy zasahují také u dopravních nehod. „Už jsme si zvykli. Mnohem horší je nakládat mrtvého, který leží několik týdnů v bytě plném zápachu a hmyzu,“ tvrdí Menšík.
Když nejsou v terénu, připravují pracovníci pohřební služby rakve a oblékají zesnulé na pohřeb. Hodně času jim zabere úřadování. Záznamy musejí vést zvláště pečlivě. Záměna nebožtíků by byla to nejhorší, co se může stát.
Jakub Kaňok je správcem všech šesti hřbitovů, které ve Frýdku-Místku fungují. „Udržuju základní pořádek a kosím trávu. Na kopání hrobů tady máme hrobníky,“ vysvětluje Kaňok.
Ruku mu nepodají
Na směně se poznávám i se spokojeným hrobníkem Rudolfem Vaškem. Hrob, který připravuje na zítřejší pohřeb, je na dobrém místě. Zemina je kyprá, práce rychle postupuje. „V zimě jde kopání pomaleji. Když země promrzne a je kamenitá, člověk se pořádně nadře,“ vysvětluje muž, který už vykopal stovky hrobů. Nejhůře mu ale bývá, když má z hrobu vyzvednout nebožtíkovo tělo a přemístit ho jinam. „Na ten pohled si asi nikdy nezvyknu,“ přemítá Vašek. Dnes mu pomáhá Michal Daňko. „Dělal jsem už základy staveb i výkopy na pokládání kabelů. Hloubení hrobů mi nevadí. Spíše mě mrzí, že v hospodě mi někteří chlapi nechtějí podat ruku. Hrobníka se štítí,“ vypráví Daňko.
Na hřbitově se nebojí
Jakub Dvorník pracoval jako valcíř v ostravské Nové huti. V kabině, ze které ovládal řezání ocelových trub, měl čas na čtení. Téma života a smrti ho vždy přitahovalo. Když se před třemi lety naskytla příležitost, odešel pracovat do pohřební služby. „Pracovat na tři směny mě ubíjelo. Tady jsem spokojený. I když při prvním kontaktu s mrtvým tělem jsem měl smíšené pocity,“ přiznává Dvorník. Jeho kolegové pracují v oboru ještě déle. Mnoho lidí by jejich práci nedělalo za nic na světě. Oni už si na smrt kolem sebe zvykli. „Lidé si v normálním životě od smrti drží odstup, jako by vůbec nebyla. My si o smrti běžně povídáme. Neštítíme se pak dotknout mrtvého a nebojíme se v noci sami na hřbitově,“ říká Menšík.
Kterou práci byste nemohli dělat?
