Turnaje, lovecké kratochvíle, husitské bitvy. Historie na Hradecku ožívá

Oblékají se i hodují jako před staletími, v boji kříží meče, sudlice i bodáky. Spolky v regionu křísí k životu středověk, dobu rakouského mocnářství i protektorátu.

Jednou do roka se louka pod Josefovem vrací o několik staletí zpět. Vedle středověkého ležení právě vrcholí turnaj Dvora hradecké královny Alžběty Richenzy. Zbraně rytířů řinčí o štíty a brnění protivníků. Žádný nechce zklamat vznešené dámy na tribunách, které je za statečnost na kolbišti odmění dary a prvního rytíře zlatými ostruhami. Novodobý Eliščin dvůr si na středověk nehraje, ale dobou vlády této panovnice žije.

„Pokoušíme se znovu oživit výstavní dvůr Elišky Rejčky. Tvoří ho šlechtici, duchovní, měšťané a služebníci, včetně hostů. Zaměřujeme se na mentalitu, chování tehdejší společnosti a na její hmotnou kulturu. Od oděvů přes stany až po nádobí, které při akcích využíváme,“ vysvětluje Petr Voda z Bohuslavic nad Metují.

Úřady jsou reálné

V civilu je učitelem fyziky a výpočetní techniky. V okamžiku, kdy navlékne kostým, stává se z něj Petr Posadowski z Posadowa, příslušník starého polského šlechtického rodu a královnin stolník. Z kamarádů, kteří mu před chvílí pomáhali v historickém táboře stavět stan, jsou rázem jeho panošíci. Má dva, jeho žena Vladimíra z Posadowa má tři služebné.

Panošíci se o svého pána starají, na hostinách mu porcují větší kusy pokrmů, dolévají víno. Posadowski jim za odměnu daruje třeba košili nebo jim pomůže s výrobou oděvních částí.

Spolu s dalším spoluzakladatelem projektu Ivanem Dubcem alias maršálkem hradeckého dvora Ivainem de Merpins patří Posadowski k nejvýše postaveným úředníkům Eliščina dvora. Zatímco jména členů dvora jsou hypotetická, úřady jsou reálné.

„Představuji velmože obklopeného vlastní družinou složenou i z rytířů a jejich služebníků. Můj ,dům‘ má kolem třiceti lidí, pět z nich má vlastní erb a družinu,“ říká Dubec.
Maršálek na hradeckém dvoře zastává funkci vojenského velitele a zajišťuje bezpečnost dvora na cestách.

„Současně jako nejvyšší dvorský úředník spravuji další záležitosti, například organizuji velké akce jako turnaje,“ doplňuje Dubec, jemuž na královnině dvoře stojí po boku choť Hana Beatrix.

Dvůr každého nepřijme

Dvůr hradecké královny Alžběty Richenzy vznikl před dvanácti lety. Zaštiťuje sdružení z celého Česka a okolo dvou set nadšenců, kteří se zajímají o období třináctého a čtrnáctého století v Čechách.

Každého nového zájemce o členství musí přivést příslušník dvora a zaručit se za něj. I z velmi nízkého postavení může povýšit, třeba když si získá uznání ostatních svou prací na chodu projektu.

„Postavení si zvolí sám, ale musí být schopný úřad zastávat. Jako vysoce postavený šlechtic musím mít dostatečný počet zdobných oděvů, alespoň dva nebo tři družiníky a vybavení. Aby mě při hostině měl kdo obsluhovat, abych měl z čeho a čím jíst, z čeho pít,“ vysvětluje Petr Voda a otevírá skříňku s dobovými talíři a truhlici s příbory.

Z dalších vitrín a skříní vyndává repliky středověkých džbánků, konviček, pohárů, vlastnoručně vyrobený dobový iluminovaný rukopis a poznámkový bloček, který se používal pro psaní konceptů listin do vosku. Na chodbě je složený plátěný historický stan a vědro s lampami.

„Vysoce postavený šlechtic musí mít stan v táboře postavený do ulice. Má povinnost ho mít osvětlený lampičkou a mít putýnku s vodou proti požáru,“ vysvětluje Voda.

Zdaleka nejvíc místa v domě Vodových však zabírají kostýmy, dobová obuv, pásky, šperky, příčesky a jiné doplňky - celou jednu místnost, v další se šijí. Inspiraci pro účesy a oděvy čerpají manželé hlavně z vyobrazení dobových rukopisů.

„Máme už pomalu víc historických hadrů než civilních. U tohoto je konstrukce převzatá z pohřebního oděvu nejspíš Václava IV. Tento oděv jsem vytvořil z šestasedmdesáti dílů,“ vytahuje z almary další kostým.

„Tohle je vrstvený oděv, růžové šaty přijdou dospod, navrch modré. Dá se v nich jezdit i na koni,“ doplňuje svého muže Vladimíra Vodová.

V dobovém šatníku nechybí ani dámská vyšívaná košilka, pánské spodky, punčochy a dámské taštičky s výšivkou převzatou z části pohřebních šatů Elišky Pomořanské.

„Zabývám se oděvní historií čtrnáctého století. Oděvy šiji hlavně proto, abych si vyzkoušel střihové a technické detaily. Největší problém je sehnat látky podobné těm původním. Tkaniny jsou dnes jiné, nejen materiálově, ale i zpracováním, mají jinou tloušťku, jinak se chovají,“ vysvětluje Voda.

Bohatý šatník

Hradecký dvůr je množstvím kompletů a doplňků, které jeho členové několikrát během akcí vystřídají, pověstný. Příležitostí k předvedení svých garderob mají dost. Nejslavnostnější bývají Májový sněm a zářijový turnaj, kterého se účastní okolo dvou set lidí.

„Když je sněm, jdu ráno na snídani v něčem vlněném, teplém. Během dne se převléknu do něčeho lehčího. Na slavnostní večeři si zase vezmu něco jiného. Když se ochladí, navléknu přes šaty vlněný kabát. Tenhle nosím, když opravdu mrzne,“ ukazuje těžký kus oděvu Vodová.
Na akcích všichni přísně dodržují společenskou hierarchii, součástí bývají ceremonie, dobové hostiny, hudba a tanec.

Ryze mužskou záležitostí je zimní lov. Zatímco panošíci se starají o oheň a jídlo, jejich páni se baví střílením do terčů nebo házením oštěpů. Na půldenní výpravě do přírody testují i zimní oblečení a obuv. V létě se lovu účastní také dámy. „Lov byl oblíbená kratochvíle s disciplínami jako střílení z luku na terče nebo s honem na divého muže. Byl to člověk, který měl na sobě kožešinu nebo chlupy z koudele, běhal po lese a střílelo se na něj šiškami,“ popisuje Voda.

´Ktož jsú boží bojovníci

„Hr na ně! Žeňte papežence!“ hřmí Žižka a husité se ženou vpřed. Vzduchem létají šípy, duní výstřely z tarasnic, pod palcáty a sudlicemi řinčí rytířská brnění. Ukázky husitských bojů a fantasy bitvy pořádá v Mokrovousech a u Dohalic na Hradecku všestarský dětský kroužek historického šermu Tesák.

V současnosti má sedmnáct členů, od devítiletých kluků až po dvacetileté maturanty. Rekonstrukcí husitských bitev se však účastní asi stovka bojovníků i z jiných šermířských klubů - v kostýmech, s výzbrojí a výstrojí odpovídající první čtvrtině patnáctého století.

„Vycházíme z historických pramenů, abychom věděli, jaký průběh boj měl. Nacvičujeme, kdy a kam který oddíl vyrazí, kdo má ustupovat, pronásledovat, ale boj je skutečný, nenacvičený. Jestli někdo dostane ránu do hlavy nebo do boku, to už je na umění šermířů,“ vysvětluje vedoucí kroužku Tesák Dan Richter.

I děti se do ukázek zapojují, nosí korouhve, střílejí z praků, z luků. Přímého boje se účastní ty starší, dostatečně vycvičené a vybavené. Bez helmy a dalších chráničů se do bitvy nejde.

„Máme malinko problém, že pořádáme jednu z prvních akcí sezony a po zimě jsou šermíři nažhaveni praštit si. Ale z letošní jarní bitvy jsme neměli žádné vážnější zranění. Fotbalisté mají okopané nohy, my občas otlučené prsty a nějaký ten škrábanec,“ přiznává Richter.

Jak říká, život ve středověku nebyl tak romantický, jak ho předvádějí hollywoodské filmy. Umřít se dalo nejen na kolbišti, ale třeba i na zánět ze zkaženého zubu. „Kdybych měl tu možnost, rád bych se do středověku podíval, abych si ověřil některé věci. I za cenu nějakých drsnějších zážitků a s rizikem, že by to bylo natrvalo, pokud by byla možnost zanechat v kronice zprávu pro potomky, jak co bylo doopravdy,“ dodává Richter.

Renesance i protektorát

„Gewehr ab! Gewehr laden!“ ozývají se do šera povely, nastoupená popravčí četa je bez otálení plní. Ten poslední přehlušuje střelba. Radek Balcárek hrál v hraném dokumentu Ležáky 42 i ve velkofilmu Lidice velitele popravčí čety.

„Natáčení Lidic mělo až neskutečně realistickou atmosféru,“ vzpomíná Balcárek.

V roce 1990 založil s Pavlem Urbanem Gardu města Hradce Králové, v současné době má dvanáct kmenových členů a další dvě desítky lidí s nimi spolupracují. Historické kostýmy, které zabírají místo v šatníku, už Radek Balcárek raději nepočítá.

„Je jich kolem třiceti, téměř stejně jich má syn a podobný počet moje partnerka. Naši členové se zabývají šesti historickými obdobími, respektive válečnými událostmi. Základem je historická městská garda z období renesance, pak z války sedmileté z tereziánského období, z války napoleonské, válka 1866, první a druhá světová,“ říká Balcárek.

Nejsilnější zážitky si gardisté odvážejí z rekonstrukcí historických událostí, které se konají na skutečných místech bojů.

„Například boj o Český rozhlas nebo bitva u Watterloo. Koná se na autentických místech, která se od bitvy vůbec nezměnila. Když jako Napoleonův

voják stojíte v řadě a slyšíte dudy, na obzoru se vynoří britské prapory a pak nekonečné řady v červených kabátech a neustále ty dudy sílí a proti vám se ženou jezdci, to jsou nepopsatelné okamžiky,“ tvrdí Balcárek.

I Garda města Hradce Králové pořádá historické akce, v Hradci a bitvy na bojišti z roku 1866 na Chlumu. Ty jsou vojensko-historickým fenoménem po celém světě. Přitom příprava scénáře na historickou akci vyžaduje neustále studium historických pramenů.

„Pohltí to celého člověka. Lidé k nám přicházejí a mnohdy brzy odcházejí. Kromě cestování a vystupování v uniformách a kostýmech je to taky práce ve vedru, dešti, zimě. A chce to opravdu téměř nadlidské pochopení a toleranci v rodinném zázemí. Já jsem gardistou vlastně odnepaměti,“ říká s úsměvem Balcárek.

Jeho zálibě propadl i syn Adam. „Už brzy bude plnoletý a odmalička se mnou brázdí všechna evropská bojiště. Doufám, že mu gardová přípravka bude jednou ku prospěchu a najde uplatnění například v armádě nebo bezpečnostním sboru,“ dodává hradecký gardista.