U Bezručů zase po dvaceti letech | E15.cz

U Bezručů zase po dvaceti letech

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Jan Balabán, Ivan Motýl, Kateřina Krejčí. Tomáš Jirman. Jan Fišar. Besedovali za stolem pokrytým sovětskou vlajkou.

Je sedmnáctý listopad 2009 devět hodin večer a v divadle Petra Bezruče se scházejí aktéři listopadových událostí, které se ve městě odehrály před dvaceti lety. Hlavní témata besedy, i když je nikdo nevyřkl,jsou předem jasná. Ostrava, svoboda a strach.
Strach
„Jednoho rána někdy v roce 199é jsme se probudil v posteli a ptal se, co se to děje. Najednou jsem si uvědomil, že nemám strach. Strach z StB,“ říká ostravský spisovatel Jan Balábán. A odpovídá tak na otázku, jak moc se libí báli, když na hradě seděl Gustav Husák.
„Všudypřítomnému strachu se čelilo šibeničním humorem,“ myslí si herec Jan Fišar. A vzpomíná, jak přišel do ostravského divadla v roce 1982 a divadlo si dalo na program hru Leonida Iljiče Brežněva Znovuzrození. Brežněvův kousek se hrál i rámci mezinárodní festivalu, kam přijížděla slovenská i polská divadla s dramaticky jiným repertoárem. „Někteří lidé, jako Radim Uzel nám pak ale říkali, že větší pr..l v životě neviděli. Hráli jsme to velmi vážně, hráli jsme obyčejný blbce,“ vzpomíná herec po letech. Někteří za angažované role získávali ceny a s nimi i nezanedbatelné finanční částky. „Tomu se říkalo ďábelské peníze. Ty se musely propít,“ říká Fišar.
Publicista a jeden z aktérů ostravské studentské stávky v roce 1989 Ivan Motýl shrnuje: „Všichni jsme tak trochu kolaborovali a tom ten režim stál My jsme studovali vysoké školy, vy jste hráli Brežněva,“ obrací se k hercům.
Tomáš Jirman přikyvuje. My byli všichni podělaný strachy, v souboru jsme měli tři komunisty. Divadlo bylo stejné jako celá Ostrava. Znormalizovaná. V divadle nám ještě v roce 1988 zakázali hrát Hrabalovu Hlučnou samotu. To se v Praze nedělo. Často jsme tak nechápali ani ten pražský rozhled. Ostrava, to byla kovárna kádrů.“
Když se mluví o Hrabalovi, je vzpomínán i Ladislav Brumek, asi nezapomenutelný ideologický krajský tajemník KSČ.“ To byl takový místní Bilak,“ charakterizuje dnes již nežijícího strážce čistoty komunistické ideologie Jan Balabán. „Ještě horší než Bilak,“ směje se Jan Fišar. „Vzpomínám jak nám vysvětloval, že ten Hrabal a Hlučná samota, to byl DUNAJSKÝ dar.“
Ostrava
Do diskuze se zapojují i diváci. Do hlediště Bezručova divadla jich zasedlo tak padesát. „Kam jsme se po dvaceti letech dostali, když nám na kraji vládne koalice ČSSD a KSČM?“ ptá se z publika televizní moderátorka Šárka Bednářová. „V Ostravě je to stále stejné.Tak deset procent lidí má zájem o svobodu, těm druhým je to tak trochu jedno. V roce 1989 bylo na náměstí 20 tisíc lidí, Ostrava měla 360 tisíc obyvatel,“ pokouší se odpovědět Ivan Motýl. Spisovatel Babán se přidává a konstatuje, že Ostrava je průmyslové město. „Průmyslový svět je tak trochu něco jiného. Ten chce, aby věci fungovaly. Lidé v něm touží po dobrém mistrovi, po dobrém štajgrovi. Potřebují vědět, že je o ně postaráno.“
Z hlediště se hlásí historik Martin Strakoš. Připomíná, že už budování Vítkovic bylo děláno se záměrem zajistit loajální pracovníky. Tedy dávno před komunisty. Šárka Bednářová konstatuje, že během celodenního televizního vysílání věnovaného 17.listopadu byla vysílána z Ostravy jediná reportáž. „Ostrava je odříznuta do dnešních dnů,“ myslí si.
Svoboda
O slovo se hlásí mladá dívka. „Jsem ročník 1991 a jsme věřící. Vůbec si neumím představit, že bych se musela bát chodit do kostela. Dnes můžeme věřit veřejně,“ říká a vyslouží si potlesk z jeviště i z hlediště. Odpovídá tak vlastně na otázku, kterou hned na začátku večera položil ředitel divadla Martin Františák. Stejně tak odpovídá i další hlas z hlediště někdejšího ze stávkujících studentů na VŠB Marka Biroščáka. „Listopad 1989 byl největším zážitkem mého života. Tehdy začal život. To předtím, to byla jen fraška.“

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video