Učit na malotřídce? To je spíš poslání. Do města ale nechceme | E15.cz

Učit na malotřídce? To je spíš poslání. Do města ale nechceme

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Do nejzápadněji položené školy chodí jen devět žáků. Ve třídách s více ročníky zároveň se mladší děti učí od starších, ty starší je kontrolují a učitelka se spoléhá na improvizaci.

Tady končíval svět. Železná opona se zakousla hluboko do českého vnitrozemí a spoustu staletých vesnic srovnala se zemí. Ty, co zbyly, zrovna nevzkvétaly. A o moc utěšeněji nepůsobí ani dnes. Přesto tu žijí lidé, kteří tu jsou rádi a za nic na světě by neměnili. Zuby nehty bojují za to, aby tu přežily školy. Ty organizují společenský život, pracují s dětmi i se sousedy. Připomínají Raisovy Zapadlé vlastence.

„Vdala jsem se a nastoupila jsem sem hned po škole. Na místo své tchýně, která odcházela do důchodu,“ říká Jitka Uhlíková, ředitelka základní a mateřské školy v Lesné u Tachova, nejzápadněji položené školy v kraji. Do školky sem chodí jedenáct dětí, do školy devět. Personál tvoří ředitelka, učitelka ve škole a jedna další ve školce, vychovatelka a školnice. O děti se od rána do večera starají všechny.

Interaktivní chlouba

„Letos máme ve škole dvě třídy. Já učím první a čtvrtou, druhou a třetí má mladá kolegyně Marta Danková. To je jedna z mých prvních žákyň, kterou jsem tu učila, a teď jsem si ji vlastně vybrala. Nemá vystudovanou pedagogickou fakultu, ale s dětmi pracuje ohromně,“ domnívá se ředitelka a už otevírá dveře do třídy.

Za nimi se ukrývá chlouba školy, interaktivní tabule. Před ní stojí dva malí kluci a procvičují si vyjmenovaná slova. Ruka se speciální tužkou se zastaví kousek od dotykové obrazovky a kluk váhá. Paní učitelka se ho snaží navést na správnou odpověď. Když doplní chybějící písmenka u všech obrázků, objeví se na tabuli přehled výsledků všech dětí ve třídě. „Interaktivní tabuli bychom chtěly mít ve škole taky,“ říká Hana Fukalová, která stojí v čele malotřídky v nedaleké Halži. „S kolegyní jsme byly na školení, kde jsme viděly, co všechno tabule umí. Například při výuce angličtiny hraje i písničky. To nás nadchlo,“ líčí Fukalová.

Na vybavení si malotřídky v pohraničí stěžovat nemohou. „Využíváme i výukové programy na počítači. Když potřebuji pracovat s jednou skupinou dětí, mohu druhou poslat pracovat na počítači. Máme jich devět, takže se na každého bez problémů dostane,“ říká Fukalová.

Práce učitele na malotřídce v pohraničí nikdy nekončí. Dopoledne škola, pak družina a po ní ještě kroužky. Všude figurují tytéž pedagogické pracovnice, případně pomáhá i školnice.

„Vedu počítačový kroužek, vychovatelka vede dovedné ruce a vaření, druhá učitelka angličtinu a učitelka ze školky vede pohybové aktivity,“ vysvětluje Uhlíková personální obsazení kroužků v Lesné. V Halži je to podobné. Tady navíc jezdí učitelky s dětmi ještě v létě na týdenní pobyt do Konstantinových Lázní.

Pořádají i karnevaly

Vedle toho se školy podílejí i na kulturním životě obce. „Děláme spoustu akcí jako karnevaly, drakiády, den dětí, různá vystoupení. Děti zpívaly na rozsvěcení vánoční výzdoby v parčíku,“ vypočítává ředitelka z Lesné. Ale správná vesnice funguje i naopak. Obě ředitelky si pochvalují spolupráci s obecními úřady. Ten v Lesné dokonce platí celou mzdu jedné učitelce. Jinak by tu totiž škola zanikla. Devět dětí od první do čtvrté třídy, to je zkrátka pro tabulky financování z krajské kasy příliš málo.

„Dřív tady bývalo dětí hodně. Když jsem před pětadvaceti lety začínala, bylo ve staré škole i pětaosmdesát žáků,“ posteskne si Uhlíková.

Ředitelka z Halže si pochvaluje i spolupráci s rodiči, kterou jí mohou mnohé ředitelky velkých škol asi jen závidět.

„Výbor sdružení rodičů pořádá už třicet let ples a teď k němu přidal ještě podzimní taneční zábavu. Výtěžek z obou akcí jde na účet školy. Třeba z něj nakoupí mikulášské balíčky pro děti, přispějí družině a školce na hračky k Vánocům, dávají peníze na dopravu na výlet nebo na různé soutěže. Před několika lety se z těchto peněz vybavovaly kufříky pro prvňáčky, kde byly tempery, vodovky, voskovky, zkrátka všechny pomůcky pro výtvarnou výchovu,“ vypočítává Fukalová.

V malotřídkách jsou v jedné třídě dva ročníky. Ani tak tu počet dětí zdaleka nedosahuje dvacítky. Žákům se tím pádem dostává opravdu individuálního přístupu. „Nejdřív nám paní učitelka zadá práci a pak jde pracovat s nižším ročníkem. V jedné hodině máme všichni stejný předmět, takže mě taky zajímá, co se probírá ve vyšší třídě nebo jak to jde těm mladším,“ prozrazuje žákyně čtvrté třídy v Lesné Karolína Danková.

I její spolužačka Tereza Goudová občas neodolá pokušení a poslouchá, co učitelka probírá s druhou třídou. „Ale neruší mě to. Dokážu se soustředit na to, co mám dělat,“ říká dívka. Zvědavá na látku vyšších tříd je jediná prvňačka v Lesné, okatá Eliška Danková.

„Baví mě poslouchat, co paní učitelka říká větším dětem. Ony se učí zajímavější věci než já,“ říká s dětskou vážností.

Starší děti pomáhají

„Šikovnější děti jsou schopné pojmout učivo toho druhého ročníku a klidně se i do výuky zapojí. Starší děti zase automaticky pomáhají těm mladším, takže pro prvňáčky není přechod tak těžký,“ potvrzuje slova dětí z Lesné ředitelka z Halže.

S úspěchem se podařilo začlenit i chlapce s poruchou učení a lehkým mentálním postižením. „Jednou jsem s vyšší třídou probírala pády, které on ještě nebral. Chtěla jsem, aby děti řekly pádovou otázku čtvrtého pádu a nikdo nevěděl. A zezadu se ozval tenhle chlapec a řekl to dobře,“ vypráví Fukalová. I po letech praxe musí učitelky výuce věnovat mnoho hodin příprav.

„Třeba na začátku první třídy děti ještě neumějí číst ani psát, a přesto je třeba jim dát samostatnou práci, abych mohla pracovat s těmi většími. Nemůžu jim jenom dát omalovánky a říct: vybarvuj si. Takže sama vymýšlím omalovánky na písmenka, kde třeba prvňáček vybarvuje všechno, co začíná na M modře, co začíná na Ž žlutě a podobně. Mezitím pracuji se čtvrťáky. Potom zase jim zadám samostatnou práci a vracím se k prvňáčkům,“ vysvětluje ředitelka z Lesné.

Učitelky tak musí zapojit i vlastní fantazii a schopnost okamžité improvizace, aby jedna skupina dětí nerušila v práci tu druhou. Hana Fukalová třeba občas posílá děti bez dozoru do knihovny, aby si tam četly povinnou četbu.

„Ony si opravdu sednou a čtou a nevymýšlejí žádné lumpárny. A já zatím s druhou skupinou třeba měřím třídu metrem a počítáme její rozlohu,“ líčí ředitelka.

Vesnické školy slouží vždy jak dětem z dané obce, tak těm z okolí. Takzvané spádové oblasti ale pravděpodobně vymýšlel někdo od stolu a mapy, bez znalosti reality.

Například spádovou oblastí Halže jsou vesnice Ctiboř, Milíře, Obora, Branka a Březí. Jenže třeba z Milířů sem neexistuje autobusové spojení. Děti by musely jezdit s přestupem v Tachově. A tak jednoduše chodí do školy tam.

Vládne spokojenost

„Naopak k nám jezdí děti ze Žďáru, které správně patří do Plané, ale k nám to mají blíž,“ vysvětluje Fukalová.

I ona za prací dojíždí. Na školu v Halži nastoupila před mnoha lety, krátce po škole. „Tehdy jsem bydlela v Tachově a učila jsem v Boru. Do Halže to bylo na dojíždění blíž, tak jsem se nechala přesvědčit. Spousta známých se mě ptá, proč nejdu učit do Tachova, že bych to měla blíž. Ale já nemám důvod. Jsem tu spokojená. Práce tady mi stojí za to dojíždět denně dvacet kilometrů tam a zpátky,“ říká ředitelka.

Koneckonců na školu do Tachova se moc netěší ani děti. „Tady mám kamarády a mám to blízko domů,“ říká Markéta Škůtová z Halže.

Malé, ale hezké

Její spolužák Patrik Malata má jako jediné z dětí možnost srovnání. Do Halže přišel z Plzně, z velké základní školy na Borech. „Připadalo mi divné, že je to tu takové malé. Ale teď už se mi tu líbí. Zpátky do Plzně už bych nechtěl, ale do Tachova se těším,“ říká chlapec.

Na malých vesnicích už druhý stupeň základních škol není. Všechny děti tedy nakonec musejí za školou cestovat do Tachova. Ty z Lesné přecházejí zpravidla na školu v Zárečné ulici, ty z Halže se rozptýlí po více školách.

„Děti z malotřídek jsou velmi dobře připravené, nikdy s nimi není žádný problém, například že by pokulhávaly za těmi, které chodily na první stupeň k nám,“ říká ředitel základní školy Zárečná Zdeněk Hnát. To je pro učitele ze zapadlých vesnic ocenění.

Výuka s láskou

„Dělat učitele nebo ředitele na malotřídce v zapadlé vesnici, to není zaměstnání, to je spíš poslání. To musí člověk dělat s láskou. Pro peníze to dělat nemůžeme. Ve velkých městech mají učitelé víc peněz i více vlastního volného času,“ myslí si Uhlíková.

Ředitelka Fukalová k tomu dodává, že kolegyním z města nezávidí nic. „Ony nám mohou závidět klid a pohodu v práci. Jsme malý a troufnu si říct i dobrý kolektiv. Když jednu něco napadne, ostatní se k tomu přidají a pracují na tom nápadu dál. Nikdy se nestalo, že by některá z nás řekla: tohle dělat nebudu,“ říká Fukalová.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video