Údolí Havlov: prezidentovu rodinu vystřídaly milice a pionýři | E15.cz

Údolí Havlov: prezidentovu rodinu vystřídaly milice a pionýři

Když tam byl Václav Havel naposledy, vzal si z milovaného letoviska u Žďárce na památku kachel.

I když o něm většina lidí neví, pro obyvatele Žďárce na Tišnovsku je Havlov známý pojem.

„Prezident Havel v neděli zemřel a ten na Havlově bydlel. Ale tam se nedostanete, je tam závora a psi. Tak a já zase jedu dál,“ říká na klikaté silničce druhák Dominik, udělá rozpustilý obličej a pak ujíždí dál na malém kole z prudkého kopce ke kostelu.

Na kříži před vchodem do žďáreckého kostela je nápis: V roce víry LP 1968. Nápis v sobě nese díky slůvku „víra“ možná i nechtěnou symboliku. Nad ohradní zdí kostela je totiž na strmém kopci nenápadná budova, která dnes vypadá jako běžný přízemní domek o půdorysu ve tvaru písmene L. Donedávna tam byla stará základní škola OE v nové na návsi se začali ve Ždárci učit školáci až od roku 2000.

Právě do této původní malé školy nad kostelem během válečných let chodil do prvních ročníků výuky bývalý prezident Václav Havel. Člověk, který svými postoji proti totalitnímu režimu vracel víru obyvatelům Československa.

Jakou spojitost měl budoucí prezident Václav Havel s městečkem na svazích hlubokého údolí na hranicích Jihomoravského kraje a Vysočiny? Dnes už na stopu významné rodiny Havlů ve Žďárci zřetelně upomíná jen místní název Havlov. Je to jméno kdysi proslulého letoviska prvorepublikových politických a uměleckých elit v útesy obklopeném údolí kilometr za tímto městečkem.

Sídlo smetánky

Havlov nechal vystavět jako letní rodinné sídlo Hugo Vavrečka, dědeček Václava a Ivana Havlových.

Vavrečka byl všestranně nadaný muž, působil jako novinář a diplomat, byl také ministrem v první a druhé protektorátní vládě. Napsal kromě jiného i předlohu ke známému filmu Lelíček ve službách Sherlocka Holmese. Ze strachu z nacistů ale jako ministr nechal zakázat ještě před okupací Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha.

Místo pro letní rodinnou vilu nezvolil náhodou. Byl totiž obdivovatelem Anny Pammrové, vyznavačky života v souladu s přírodou, která žila po rozpadu svého manželství prakticky celý život u Žďárce na samotě, nazývané po ní Pammrov. Spisovatelka se během let stala místní legendární postavou a právě nedaleko její samoty nechal vilu v roce 1908 postavit.

Do letoviska začala postupně jezdit rodina významného pražského stavebního podnikatele Václava Marii Havla, jehož byl Vavrečka tchánem. Postavil mimo jiné Barrandovské terasy, jeho otec Vácslav Havel vybudoval například pražský palác Lucerna, jeho bratr Miloš Havel založil filmová studia AB Barrandov. Proto je logické, že na Havlov během první republiky začala za Havlovými přijíždět celá plejáda společenské smetánky té doby: lidé od filmu, sportovci, politici, spisovatelé.

Srazy umělců a inteligence

Jejich synové Václav a Ivan sem jezdívali od útlého dětství v létě, během válečných roků tady rodina bydlela a oba bratři tam začali první roky své školní docházky. Václav ve Žďárci chodil do první až druhé třídy. Strávil tady většinu dětství během druhé světové války až do osvobození v roce 1945. Potom nastoupil do elitní internátní školy v Poděbradech. Na havlovské roky vždy vzpomínal jako na nejšťastnější čas dětství, ale na Havlově pobýval už podstatně méně.

V roce 1954 se tehdy devatenáctiletý Václav se svými přáteli rozhodl na Havlově uspořádat první velké setkání skupiny takzvaných Šestatřicátníků. Šlo o neformální a ve své době nejvýznamnější sdružení intelektuálů a umělců, které stálo stranou oficiálního komunistického proudu a představovalo k němu rodící se opozici.

Setkání pak v dalších letech pokračovala a patřila k Šestatřicátníkům stejně neodmyslitelně jako za první republiky k Havlovu patřily filmové hvězdy z barrandovských ateliérů. Letovisko, kde se scházeli potomci, přátelé či názoroví partneři z okolí velkopodnikatelské rodiny Havlů však bylo komunistickému režimu velkým trnem v oku. V roce 1958 tamní okresní národní výbor vystupňoval tlak na rodinu, aby Havlov opustila.

Cvičiště milicí

Havlovi zpočátku věřili v kompromis a chtěli letovisko věnovat žďárecké škole, komunističtí funkcionáři ale rozhodli jinak: celý areál sami věnovali závodnímu výboru ROH podniku TOS Kuřim. „Přešel do jeho majetku za odhadní cenu 70 tisíc korun, kterou však rodina nikdy nedostala,“ napsala o konci Havlova publicistka Eda Kriseová.

V šedesátých letech ho pak nahradila chalupa na Hrádečku, který se stal útočištěm Václava Havla po zbytek jeho života a také místem, kde první polistopadový prezident loni 18. prosince zemřel. Podnik TOS Kuřim udělal z Havlova místo pro podnikové rekreace svých zaměstnanců. Předchozí smířlivější plány žďáreckého místního národního výboru na přeměnu části areálu na školu v přírodě a ponechání zbývající části v užívání Havlových ztroskotaly. V roce 1960 tam začal vznikat pionýrský tábor s „finskými domky“. Kolem roku 1962 nový socialistický správce nechal vilu Havlových zbourat. Jako prostor pro svá cvičení si areál vybraly také oddíly ozbrojených Lidových milicí. Střelba prý bývala slyšet z Havlova až do Žďárce. Stále však fungoval jako letovisko. Před deseti lety areál koupila firma Real Company brněnského podnikatele Zdeňka Šouly a jeho syna. V posledních letech je nepřístupný, majitel pozemku návštěvy umožňuje jen ve výjimečných případech. „Nemám oprávnění vás pustit ani s vámi o čemkoli mluvit, nepřeje si to majitel a nepřála si to ani rodina Havlova,“ ozval se Sedmičce na kontaktním telefonním čísle zástupce majitele.

Tou výjimkou byl v roce 2007 právě příjezd Václava a Dagmar Havlových. Exprezidentovi s chotí a za doprovodu bodyguardů se podařilo návštěvu vyjednat. „Nejdřív jsme tomu ani nechtěli věřit, taková návštěva, a bylo to najednou, z ničeho nic,“ vybavuje si nynější žďárecký hospodský Aleš Kožina.

Smažený sýr a víno

V areálu slavného rodinného letoviska si Havel vzal na památku kachle z kamen v někdejší hájence. Manželé pak poobědvali ve zdejší hospůdce. „Zrovna jsem tam byl, tenkrát byla hospoda poloprázdná, bylo to v neděli po poledni. Havel si dal smažený sýr a víno, nechali se vyfotit a pak odjeli,“ vzpomíná s úsměvem místní František Zavřel. Jeho maminka chodila s Václavem a Ivanem Havlovými do školy. „Na Vaška vzpomínala ráda. Ještě před pár lety ho zvali i na školní srazy, ale nepřijel. Co by tady dělal?“ říká Zavřel.

Firma Real Company zde buduje nové velké rekreační středisko. V oploceném areálu vládne stavební ruch, který jde vidět skrze křoviny z protější stráně. Na socialistickou minulost upomínají zbylé řady dřevěných chatek někdejšího pionýrského tábora a rozpadající se torzo počmárané vrátnice u vchodu, opatřeného bránou na dálkové ovládání a výstrahou, že areál střeží psi. Je územím, kam už dlouho nikdo na výlety nechodí. „Někteří sem chodí pro vodu do studánky, jezdí kolem na vyjížďky na koních, přímo na Havlov se ale nikdo z místních už určitě dlouho nepodíval,“ řekla žďárecká studentka Anna Bočková, která bydlí u cesty, kterou chodívali bratři Havlové do školy. Na slavnou rodinu ale vzpomínají rádi a s hrdostí. „Měli tady dobré jméno. Říkalo se, že když starý pán z nádraží zatelefonoval, aby pro něj přijeli, zaplatil sedlákovi s vozem tak štědře, že i kdyby mu mezitím zmoklo seno, tak se mu ta cesta stejně vyplatila. Havlovi prý krmili zvěř v honitbách, ale lovili ji tam jen pytláci,“ líčí s pýchou Růžena Suchomelová na žďárecké poště.

Studentka Bočková si pamatuje slova disidentovy žďárecké učitelky z válečných let Marie Brichtové. „Měla Václava Havla jako žáka ráda. Říkala, že je to dobrý člověk, který se nezměnil ani po tom, co se stal prezidentem,“ vzpomíná Bočková.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!