Oprýskaný dům pod Jiráskovým náměstím v Plzni se z okolní zástavby někdejší dělnické čtvrti nijak nevymyká. Za výlohou cukrárny je cedule „na prodej“. V zámku zarachotí klíč a dřevěné dveře se otevřou.
„Do bytu, kde se Jiří Trnka narodil, vás nevezmu, máme tam teď uskladněné věci z místností, které jsme vyklízeli,“ omlouvá se majitel domu Rudolf Záhrobský. Stoupáme po schodech do druhého patra. Ještě jsou tu původní dveře, jimiž obyvatelé vstupovali na společné toalety, na každém patře tři. V protější stěně je osmero malých dvířek.
„To byly špajzy na kompoty a na marmelády,“ vysvětluje Záhrobský a otevírá dveře bytu napravo. Jsme o patro výš, než se narodil slavný loutkář.
Dům v Houškově ulici 27 patřil Trnkovým prarodičům z otcovy strany. Maminka měla předky ze Skašova. Z vesnice u Přeštic, kde podomácku soustružily osobité dřevěné hračky.
Jednadvacetileté Růženě a jejímu manželu Rudolfovi se první synek narodil v sobotu v poledne, 24. února roku 1912. Byl to první dědic Trnkovic jména, neboť otcovi bratři měli dcery. Proto chlapec dostal jméno po dědečkovi – Jiří.
Tady se narodil
„Narodil se tady v tom bytě v prvním patře. A já taky,“ prozrazuje s úsměvem Rudolf Záhrobský a ukazuje na dveře vedoucí do bytu nad dnešní cukrárnou. Byt měl jednu místnost otočenou do ulice a druhou do dvora. To byl byt babičky a dědečka.
Mladí Trnkovi tehdy bydleli v přízemí, v jediné místnosti s okny do ulice. Na druhém konci chodby měl tatínek Jiřího Trnky klempířskou dílnu. Když narukoval na frontu první světové války, přestěhovala jeho matka jeho ženu i se dvěma malými chlapci do místnosti v prvním patře nad vchodem.
Dům v Houškově ulici opustili Trnkovi v roce 1928. Růžena Trnková, matka Jiřího Trnky, to v knize Můj syn popsala velmi stručně: „Roku 1928 byl Jiří v učení právě rok, když jsme se musili vystěhovat z našeho velkého domu do malé chaloupky,“ žádné důvody, nic.
Proč píše o domě, který patřil rodičům jejího muže, jako o „našem velkém domě“? A hlavně: proč se z něj stěhovat museli? Odpověď má v ruce současný majitel Rudolf Záhrobský.
„Tohle je kupní smlouva, když můj dědeček tenhle dům koupil od tatínka Jiřího Trnky,“ říká a pokládá na stůl zažloutlou listinu. V ní stojí, že „Rudolf Trnka jest dle smlouvy postupní ze dne 8. října 1919 vlastníkem…“ To znamená, že rodiče dům tehdy na syna, který díky svým synům měl být pokračovatelem rodu, převedli.
Těžko říci, co se odehrávalo dál, Trnková v knize Můj syn o manželovi skoro nemluví. Zato velmi často popisuje tíživou finanční situaci. O tom, že manžel prodal panu Záhrobskému dům za 130 tisíc, což byly v roce 1928 velmi slušné peníze, se nezmiňuje vůbec.
Nejspíš proto, že za vším vězely dluhy. Tedy věc, za niž se tehdy slušný člověk hluboce styděl. V kupní smlouvě se totiž dále uvádí, že na nemovitosti vázly nemalé pohledávky: úhrnem skoro pětatřicet tisíc.
S tužkou od peřinky
Že bude mít malý Jirka zálibu v kreslení, bylo patrné už od jeho nejútlejšího dětství. „Byl mu asi jeden rok, kdy si nejraději lehl na podlahu na bříško a čmáral tužkou na kusu papíru, až byl plný. Pak jej obrátil a počmáral i druhou stranu,“ vzpomínala Trnková v knize Můj syn.
Výtvarné nadání ovšem nebylo v rodině ničím výjimečným. Matčin mladší bratr Ota velmi dobře a rád kreslil, a protože byl jen o jedenáct let starší než malý Jirka, měl na něj i velký vliv. Když ho měl na starosti, často si s ním četl a prohlížel obrázky v knížkách a spolu s dalšími dětmi bral malého Jirku i na stráň U Ježíška. Tady buď Ota hrál dětem divadlo, nebo si tu sám kreslil. A malý synovec mu se zatajeným dechem koukal přes rameno.
Cesta sem vedla kolem zdi Mikulášského hřbitova, vysoké a tajuplné, s kovanou branou uprostřed. Fantazie malého kluka neznala mezí. A byla tak silná, že právě tohle místo jako jediné ze svého rodného města později převtělí do jedné ze svých nejslavnějších prací. Tohle je totiž Trnkova Zahrada.
Když bylo Jiřímu Trnkovi dva a tři čtvrtě roku, nakreslil mamince ilustraci k pohádce o neposlušném kuřátku, které spolkl had. A bylo mu jen o pár měsíců víc, kdy udělal dojem na Josefa Skupu a vyhrál svou první výtvarnou soutěž.
Maminka totiž s ním a s o dva roky mladším Rudolfem chodila často do loutkového divadla feriálních osad, tedy na představení Josefa Skupy. Ten dětem nejen hrál divadlo, ale také s nimi diskutoval. Jednou jim řekl, aby do příště nakreslily kašpárka. Toho nejkrásnějšího mu odevzdal malý Jiřík Trnka – a dostal za to pohádkovou knížku.
Kluk uličník
Trnka byl velmi nadané dítě, kromě talentu výtvarného měl i nadání hudební. Z maminčiných vzpomínek lze vyčíst, že nevěděl, co je to dlouhá chvíle. Kreslil, vyřezával loutky, šil na panenku, jíž říkal Vašíček, hrál si s cínovými vojáčky. Nebo taky s dětmi ze sousedství hrál ve sklepě loutkové divadlo anebo testoval, co je pravdy na tom, že kočka má devět životů a že přežije i pád ze střechy.
Byl to zkrátka normální kluk z dělnické čtvrti. Jeho tělo poznalo i pár pořádných ran, modřin a boulí, takže by se mohlo zdát, že nad ním někdo držel ochrannou ruku, neboť věděl, že tenhle uličník jednou okouzlí celý svět.
Jizva, kterou měl na pravé tváři, ovšem nebyla pozůstatkem klukovských bitev nebo skákání v pískovém lomu. Byla památkou na vážný zánět dásně, který lékař vyřešil otevřením tváře a odsátím hnisu. V dospělosti dodá tahle stopa jeho tváři zvláštní výraz.
Ani ve škole nebyl Jiří Trnka vždycky premiant. Jedničky na škole národní vystřídaly problémy na reálce. Víc než matematika a dějepis zajímaly dospívajícího jinocha totiž loutky a kreslení. Čím dál víc práce měl u Skupy a studium ustupovalo do pozadí. Proto po ukončení nižší reálky, tedy v patnácti letech, nastoupil do učení. Do obchodu s obrazy a keramikou.
Nebavilo ho to a víc a víc se věnoval divadlu. Ze Skupy se stal jeho starší přítel a učitel. Další přátele měl v redaktoru a spisovateli Karlu Kovalovi a ve starším spolužákovi, malíři Františku Kolihovi. I díky nim mohl nakonec mimořádně talentovaný výtvarník a loutkář Jiří Trnka nastoupit na studia do Prahy, na UMPRUM, o nichž jeho otec nechtěl původně ani slyšet. Koval mu tehdy slíbil stálou práci pro Dětský koutek ve Večeru – tři obrázky týdně po padesáti korunách. Další stálý příjem mu slíbil Skupa. A tak devatenáctiletý Trnka opustil rodnou Plzeň a odešel do Prahy.
Zbyl jenom drak
V primě na reálce zadal češtinář Pelnář studentům úkol: nakreslit kouzelníka z Vrchlického Jarní povídky.
„Jiřího kouzelník byl mlhavá a jakoby studená postava starce, potácejícího se ve větru a sněhu,“ popsala kresbu svého syna Trnková. Takových kreseb přeci muselo ve školním archivu reálky, dnes gymnázia na Mikulášském náměstí, zůstat spousta a měly by být chloubou školy. Leč nejsou.
Po Jiřím Trnkovi tu nezbylo nic. Jen legenda o jistém zaměstnanci školy z dob socialismu, který to všechno prý vzal a tajně prodal do zahraničí. Jedinou památkou na brilantního loutkáře je tak v Plzni loutka draka, která dodnes hraje v pohádkách divadla V Boudě.
„Nikdo neví, jak se k nám dostal. Pravděpodobně se principálové všech tehdejších loutkových divadel v Plzni znali a Trnka draka našemu principálovi možná dal jako dárek,“ krčí rameny dnešní principál divadla Jiří Fiala. Žádný dokument, smlouvu ani zápis v kronice k drakovi ovšem nemá. Ba dokonce ani loutka samotná není nijak Jiřím Trnkou podepsaná.
„Že to je opravdu Trnkova práce, máme potvrzené od odborníků. Odjakživa se mluvilo o tom, že drak je od Trnky, a tak jsme si to nechali ověřit,“ vysvětluje Jiří Fiala. Kopii draka mohou vidět i návštěvníci Muzea loutek.
Další připomínku Trnky nese ve svém názvu druhé plzeňské loutkové divadlo, Špalíček. „V almanachu našeho divadla se uvádí, že k názvu divadla vedly tři motivy: jednoduchý primitivní špalíček z lipového dřeva, z něhož v rukou řezbáře vzniká loutka; Špalíček pohádek Františka Hrubína a tvorba Jiřího Trnky,“ říká Radka Vaňková ze Špalíčku.
V roce 1998 zazvonila u domu v Houškově ulici skupina Japonců s průvodkyní. „Jeden z nich byl Trnkův žák, který natáčel nějaký dokument a chtěl vidět, kde se jeho učitel narodil,“ říká Rudolf Záhrobský a dodává, že ho překvapilo, jak moc tenhle česky hovořící Japonec Trnku obdivoval, ctil a uznával.
Japonec ovlivněn Trnkou
Oním zvláštním návštěvníkem byl Kihachiro Kawamoto, nejznámější japonský autor loutkových filmů, loutkář, režisér, scenárista a animátor, prezident Japonské asociace animátorů. Dokonce i na internetové Wikipedii najdeme u jeho stručných dat kolonku „ovlivněn – Jiřím Trnkou“.
Kihachiro Kawamoto pracoval v Trnkově ateliéru na počátku šedesátých let. Zajímala ho technika zvaná stop motion, tedy fázová animace. To je postup, kdy se loutka, třeba jedoucí autíčko nebo tančící panenka, mezi jednotlivými snímky ručně posouvá a upravuje.
V roce 1990 natočil Kihachiro Kawamoto dvaadvacetiminutový animovaný film Spící krasavice, na němž spolupracoval s československým Studiem Jiřího Trnky.
