Most / Na stůl si maskér Českého červeného kříže Martin Laštůvka pokládá své pomůcky. Vzniklé zátiší připomíná kuchyňský stůl při přípravě vánočního cukroví. Laštůvkova jedenáctiletá dcera Kateřina odbíhá pro misku s vodou. Domlouváme se, které zranění jí jeho šikovné ruce vytvoří.
Kost z moduritu
„Docela pěkná je otevřená zlomenina,“ navrhuje Laštůvka a sahá po atrapě kosti. Je z moduritu. Těsto, ze kterého vytváří oteklou kůži, je jedlé. Jeho příprava je tajemstvím, všechny ingredience ale mají lidé v kuchyni. Sůl, olej, mouku. Pro dobarvení používá kakao. „Tohle tmavé těsto mám ještě ze školení. Je staré sedm let a stále ho můžu používat,“ podotýká Laštůvka.
Jeho dcera nastavuje nohu. Maskér připevňuje kost a připravuje si těstovou tkáň. „Nejdůležitější je chytit správný odstín a vyhladit těsto, aby nebylo vůbec vidět, že k noze nepatří,“ vysvětluje Laštůvka.
Když je Laštůvka spokojený s tvarem obalujícím kost, bere do ruky plastové míchátko na kávu v kelímku. „Dostali jsme sice něco jako skalpel, ale mně se s tímhle pracuje líp,“ říká maskér. Barvičkami vytváří podlitiny a chystá se na vrchol tvorby. „Mám dva typy krve. Ta tmavší se dává dovnitř rány, světlejší z ní vytéká,“ vysvětluje. Obě jsou z medu a potravinářského barviva. „Loni jsem tátovi málem vypil celou lahvičku krve. Myslel jsem, že je to ovocný čaj,“ přidává historku osmiletý syn Martin.
Dílo je dokonáno, úkolem Kateřiny je nasadit bolestný výraz. „To je na tom nejtěžší. Pán, který mě školil, se učil tři týdny v Belgii. Jeden týden tvořili různá zranění, dva týdny je profesionální herci učili chování zraněných. To figuranty nenaučím. Důležité je, aby se aspoň nesmáli. To pak ztrácí veškerý účinek,“ poučuje maskér.
Na vlastní kůži
Pak přicházím na řadu já. Vybírám si těžké poranění střepem. Než si maskér připraví dostatek hmoty, přidržuji první plastový střep. Chytit světlý odstín mé ruky nebylo těžké, ani ne za dvě minuty není poznat, kde je moje kůže a kde hmota. Laštůvka ještě ani nesáhl na lahvičku s krví a už se mi začíná dělat mdlo. Sice vím, že je vše jenom jako, ale pohled je to příliš skutečný. Přece jen je to moje ruka. Když mi po předloktí začnou stékat kapky krve, začínám si říkat, jestli jsem opravdu neproskočila výlohou.
Po odmaskování si oddechnu a prohlížím si netknuté předloktí. Po průřezu ani známka, jen na rukou mám zbytky červeného barviva. „Je zajímavé, že z oblečení to vyperete za chvilku, z rukou ho ale smýváte mnohem déle,“ zamýšlí se Laštůvka.
Učí první pomoc
Když lidé netuší, že zranění nejsou pravá, naskakuje jim husí kůže. Martin Laštůvka má důvod, proč připravovat lidem nepříjemnou podívanou. S dalšími kolegy z Českého červeného kříže učí zásady první pomoci. „Maskujeme zranění tak, jak by vypadala ve skutečnosti. Otevřenou zlomeninu udělám figurantovi, který hraje cyklistu. Vedle něj se povaluje kolo, případně stojí i auto, se kterým se srazil,“ popisuje Laštůvka.
Kurzy mostecké základny mají za sebou policisté, strážníci. Zájem mají pravidelně i velké firmy jako třeba Česká rafinérská. „Školím většinou deset lidí. Pak odejdu do koupelny, rychle si namaskuju tepenné krvácení a se strašným rámusem přiběhnu zpět mezi ně, že jsem se zranil. Mrzí mě, když vidím, že rychle zareagují většinou jen dva lidé. Ale zatím mě ani jednou nenechali umřít,“ směje se maskér.
Nejvíc „raněných“ je v Mostě na jaře. Při soutěži Mladý zdravotník dokazují pětičlenná družstva žáků obou stupňů základních škol, že dokážou raněnému pomoci. Většinou je čeká více než deset stanovišť s poraněnými. „Když jsem byl poprvé na soutěži, zjistil jsem, že toho znají děti víc než já. Proto jsem začal chodit na další kurzy,“ vzpomíná Laštůvka.
Zdravotnickým kurzem Českého červeného kříže prošla už řada lidí a Laštůvka namaskoval stovky zranění, které umí ošetřit. Ve skutečnosti ale na vlastní oči žádné neviděl. „Ani bych nechtěl. Jsem rád, že to umím ošetřit a naučit ostatní,“ uzavírá maskér.
